Lékaři si tehdy nevěděli rady se zdravotním stavem našeho syna. Deset nocí jsem moc nespal a neustále jsem se přel s Bohem. To, co jsem tehdy probíral s Bohem, se hodně podobalo následujícímu Davidovu žalmu.
"Vyslyš, ó Bože, moji modlitbu,
před mými prosbami si ucho nezacpávej.
Popřej mi sluchu, Pane, odpověz mi,
slyš můj bezradný nářek a pláč." (Žalm 55,2+3)
Pokud je nám dobře a prosíme Boha o záležitosti, které zrovna nejsou otázkou života a smrti, tak se moc netrápíme tím, zda nás slyší a jestli nám na naši modlitbu odpoví. Někdy se dokonce může stát, že se "pomodlíme" jen proto, že se to má, abychom tomu Bohu udělali radost, když mu ten svět spíš přidělává starosti.
David je ale v přímém ohrožení života, proto je jeho modlitba tak naléhavá. Ví, že jediný, kdo mu může pomoci, je Hospodin. Bůh totiž zná pravdu. Proto se mu David svěřuje se svým problémem:
"Spílá mi bezbožník a protivník mne svírá,
vzteklé lži spolu na mne vymýšlejí." (Žalm 55,4)
Pomluvy už dokázaly zabít mnoho lidí. Nedávno byl vzat do vazby muž, kterého jeho nevlastní dcera obvinila ze sexuálního zneužívání. Tvrdil, že to není pravda, ale vyšetřovatelé mu nevěřili. Po několika dnech spáchal ve vězení sebevraždu. Přitom se krátce nato zjistilo, že dceru k tomuto jednání navedla její matka, která se chtěla dostat k manželovu majetku...
Někdy stačí málo, abychom ztratili všechnu kuráž i chuť se bránit. David je na tom podobně:
"Jen malá dušička se ve mně tetelí,
poslední hodinka už mi snad udeřila.
Klepu se strachem jako v zimnici,
ochromen hrůzou čekám na ortel." (Žalm 55,5-6)
Musí to být hrozný pocit, když vás obviní z něčeho, co jste neudělali a nenajde se ani jeden člověk, který by vám věřil, že jste nevinní. Člověk se nejprve brání, protože nechce uvěřit, že je taková nespravedlnost možná. Tak to přece funguje jen ve filmech. Jenže časem přichází rezignace.
Člověk se uzavře do sebe a začne si představovat různé fantastické způsoby, jak z toho všeho ven. Je zajímavé, co v této chvíli probíhá Davidovou myslí:
"Kéž bych měl křídla jako holubice,`
všemu bych uletěl a měl bych klid.
Co možná nejdál bych se rozlétl,
našel si úkryt někde na poušti." (Žalm 55,7+8)
Poušť, o které tu David hovoří, není vzpomenuta náhodou. Vždyť on v ní prožil skoro třetinu života. Vždy, když ho chtěl Saul zabít, právě zde našel bezpečný úkryt. Proto se k němu upíná i teď, když na chvíli přestane myslet na Boží pomoc:
"Větru bych unikl, a před vichřicí
do bezpečné skuliny bych zalezl." (Žalm 55,9)
To, že jsem věřící, ještě neznamená, že se nemohu dostat do problémů, které na chvíli oslabí mou víru. Něco podobného prožil i David. V průběhu své modlitby najednou přestává myslet na Hospodina a začne snít neskutečný sen. Křídla nám totiž nenarostou. Nedá nám je ani Red Bull. V bezpečí jsme jen u Boha.
