Minule jsme spolu četli příběh velké Abrahamovy zkoušky. Hospodin po něm chce, aby odešel na horu Mórija a obětoval na jejím vrcholu svého syna, na kterého čekal až do svých sta let. Abraham se okamžitě vydal na cestu i s Izákem, který se měl stát jeho dědicem. Teď to ale vypadá, že stařičký Abraham bude zase bez dědice.
Připomeňme si alespoň část textu, který jsme četli minule: Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!"
Ten odvětil: "Tu jsem."
A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!"
Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.
Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme."
Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. (Genesis 22,1-14)
Příběh začíná v okamžiku, kdy Hospodin volá na Abrahama. Chce s ním začít krátký dialog. Když zavolá: "Abrahame!", starý muž okamžitě odpoví: "Tu jsem." Přemýšlím nad tím, zda by byl Abraham ve své odpovědi tak pohotový, kdyby věděl, co po něm bude Bůh požadovat. Odpověděl by tak rychle? Nebo by se raději ještě nějaký čas ukrýval někde v křoví jako naši prarodiče po svém pádu do hříchu v rajské zahradě?
Jako kluk jsem viděl film, ve kterém proti sobě vedou klučičí válku dvě party. Ten nejmenší prcek jedné z nich prohlásil větu: "Kdyby sem to věděl, tak bych sem nechodil!" Neřekl si něco podobného i Abraham, když uslyšel, co po něm jeho Bůh chce? Nelitoval své ochoty naslouchat tomu, co mu chtěl říci jeho Pán? Vždyť spousta lidí okolo něj Hospodina ignorovala.
Na odpovědi na tyto mé otázky si budu muset ještě nějakou dobu počkat. Věřím, že se jednou setkám s Abrahamem v nebeském království a tam s ním povedu dlouhý rozhovor o tom, co mne napadá při čtení jeho příběhu.
Abraham v tomto příběhu ukazuje svou okamžitou poslušnost vlastně dvakrát. Poprvé, když na něho Bůh v tu noc volá a budí ho ze spánku. Podruhé tím, že hned ráno vyráží na cestu, na kterou ho s jeho synem posílá Hospodin.
Možná je tu prostor ještě pro jednu otázku. U té ale tuším, co by mi Abraham odpověděl. Zajímalo by mne, zda si Abraham, když se i se svým živým synem Izákem vracel s hory Mórija, řekl: "Kdybych věděl, jak to dopadne, tak bych se cestou tolik netrápil!" Věřím, že ano.
Na rozdíl od Abrahama my v jeho případě víme, jak to dopadlo. On to nevěděl a tak jsem přesvědčen o tom, že měl během těch tří dnů, co cestoval na určené místo, spoustu otázek. K těm se vrátíme zase příště. To, co si chci odnést z tohoto příběhu dnes, je poznání, abych Boha nehodnotil v polovině mé cesty. Pokud by Abraham hodnotil Hospodina cestou na horu Mórija, nejsem si jistý, že by byl jeho výsledný posudek nějak slavný. Možná bychom se o Hospodinu dověděli, že je vlastně stejný, jako ostatní "bohové", kterým pohané obětují i své děti.
Také jsem na cestě, která vždy nepřináší jen příjemné chvíle a úkoly. Občas plním úkoly, které nejsou snadné ani příjemné. S hodnocením Boha bych si ale měl počkat až na konec své cesty. Až uvidím výsledek, zjistím, že mne vlastně Bůh nemohl vést lépe.
Také jsem si v životě mnohokrát řekl: "Kdyby sem to věděl, tak bych sem nechodil!" Těším se na chvíli, až svému Bohu jednou řeknu: "Bože, kdybych věděl, co vím dnes, nikdy bych nepochyboval o tom, že mne vedeš tou nejlepší cestou!"
