Dnes se naposledy zastavíme u textu z 9. kapitoly Lukášova vyprávění o Ježíšově životě. Nahlédneme do nitra jeho učedníků, abychom se znovu přesvědčili, jak jsme jim podobní. I když to vždy nemusí být příjemné, bývá to užitečné.
Připomeňme si, co se tehdy stalo: Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší.
Když Ježíš poznal, čím se obírají, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: "Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký."
Jan mu na to řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my."
Ježíš mu řekl: "Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás." (Lukáš 9,46-50)
Je zvláštní, co učedníky stále trápí. Pořád touží po nějaké výjimečnosti. Když už cítí, že asi nebudou první, tak chtějí být alespoň jediní. Vadí jim, že se k Ježíši hlásí někdo, kdo ho nedoprovází. Zatímco oni museli snášet různé útrapy, ten člověk si žil v klidu a ještě navíc používal Ježíšovo jméno k tomu, aby lidi zbavoval démonů a vracel jim zdraví.
Teď cítí, že je vhodná doba, aby tenhle problém otevřeli. Jan se osmělí a vše svému učiteli poví. Čeká, že se rozčílí stejně jako oni, když se o tom drzounovi dověděli. Jenže Ježíš zůstává v klidu. Vůbec se nerozčiluje, a dokonce se toho človíčka zastává.
Nechejme teď učedníky a zkusme přemýšlet o tom, co tím Ježíš říká nám, kteří žijeme o dvě tisíciletí později. Myslím, že nám říká totéž, co říkal svým žákům tehdy. Vede nás k tomu, abychom se netrápili tím, kdo mluví a jedná v Ježíšově jménu. Spíš bychom si měli uvědomit, že s těmito lidmi můžeme spolupracovat.
Problém mnoha křesťanů je stejný, jako ten, který řešili už Ježíšovi učedníci. Mají pocit, že je oni správně reprezentují svého Mistra. Vadí nám, když Ježíšovým jménem mluví lidé, kteří podle nich nejsou správnými křesťany. Velice lehce se totéž může stát i nám.
Jsem rád, že jsem už během studií na vysoké škole mohl poznat, jak užitečná je spolupráce s věřícími lidmi z různých církví. Celý semestr jsme se každý večer scházeli na kolejích a společně jsme otvírali Bibli a pak se sdíleli o to, čím nás čtené Boží slovo oslovilo.
Jako křesťané máme dvě možnosti. Buď se budeme přít každý o tu svou výjimečnost a výlučnost, nebo se naučíme spolupracovat s těmi, kteří o spolupráci stojí. Těch, kteří ještě nikdy v životě neslyšeli o Ježíši Kristu je stále mnoho.
Možná je namístě končit toto zamyšlení slovy Ježíše Krista: "Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími." (Matouš 5,9) Těší mne, že během svého života potkávám víc křesťanů, kteří působí pokoj než těch, kteří ve svém přesvědčení o tom, že jsou jedineční a výluční, ubližují každému, kdo Ježíše vidí jinak než oni.
Zdravím všechny, kteří chtějí působit pokoj.
