Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ (evangelium podle Lukáš 10,29)
Zákoník přichází za Ježíšem, aby ho pokoušel. Lukáš nám tím prozrazuje, komu tento „zbožný“ Žid v té chvíli sloužil. Přestože dobře ví, co nám otevírá bránu nebeského království, snaží se s Ježíšem smlouvat.
Dobře ví, že Boží láska nám dává sílu i chuť milovat nejen ty, kteří jsou nám sympatičtí, ale i ty, kteří nám zatím k srdci příliš nepřirostli. V jeho době to byli třeba Samařané. Těmito lidmi Židé opovrhovali, protože je považovali za nečisté.
V pojetí tohoto zákoníka byli bližními jen ti, kteří věřili stejně jako on. Ostatní za své bližní nepovažoval. Domníval se, že je může vyřadit z okruhu těch, o nichž hovoří Mojžíšův příkaz: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Lukáš 10,27) Každému přece musí být jasné, že pohany a Samařany není možné milovat. Vždyť je nemiluje ani Hospodin.
Tento muž mi připomíná mne samého. Při čtení Bible občas narazím na text, který mne vede ke změně mého myšlení a jednání. Vím, co bych měl udělat, ale nechce se mi. Nechce se mi, protože s tím, co po mně chce Bůh, tak docela nesouhlasím. I já pak Boha pokouším tím, že s ním začnu polemizovat o tom, zda to, co říká, myslí vážně. Dávám mu spoustu argumentů, proč s ním nemohu souhlasit. Moje ústa mluví, přestože má mysl i mé srdce ví, že je lépe Boha poslechnout. Pokud se vydám vlastní cestou „svévole“, končí to tím, že si „natluču nos“.
Pokud se ptám, kdo je můj bližní, chybí v mém nitru Boží láska. Ještěže se tak neptá i Stvořitel, ale raději jedná.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
