"Mohl bys v úterý zajít na chvíli do hospice navštívit jednoho klienta?" S touhle prosbou se na mne v pondělí odpoledne obrátila kamarádku, která dělá ve svém volném čase dobrovolníka Adry. Druhý den jsem měl program už plný a tak jsem mohl slíbil jen hodinu mezi pátou a šestou odpoledne.
V úterý po páté jsem se díky tomu mohl seznámit s Přemkem. S Tomášem, mým dalším kamarádem se dívali na video o potápění v moři. Díky tomu jsem se hned dověděl, že právě potápění se Přemek dříve věnoval.
Přemek se mne ptal, co dělám a já ho nechal hádat. První tip byl kuchař, druhý číšník. Když jsem mu prozradil, že jsem pastor, okamžitě zareagoval: "Jsem ateista a nehodlám na tom nic měnit!" No a já mu řekl: "Jsem křesťan a nehodlám na tom také nic měnit!"
Tomáš to pobaveně pozoroval: "Přemku", řekl, "ty jsi asi takový ateista, jako Jára Cimrman, který prý prohlásil: ´Já jsem tak strašný ateista, až mám strach, aby mi to Pán Bůh jednou nespočítal!´" No a to už jsme se smáli všichni tři.
Dalších čtyřicet minut jsme s Přemkem povídali o tom, co jsme prožili a zjišťovali, kolik toho máme společného. Pak už jsem se musel zvedat, protože čas nečekal. Při loučení jsem řekl: "Přemku, doufám, že ti jako ateistovi nebude vadit, když se za tebe bude ode dneška modlit jeden křesťan." Usmál se: "Nebude!" Pohladil jsem jeho bezvládnou ruku, zamával mu a šel za dalšími povinnostmi. Přestože mu lékaři dávali ještě rok života, já měl pocit, že tolik času už nemá.
Ve středu jsem přemýšlel, že bych za Přemkem zase zašel, protože jsme si toho ještě hodně nestihli říci. Do mých úvah se ozvalo zvonění mobilu. Volal Tomáš: "Vlastíku, Přemek před chvílí ve spánku zemřel."
Nevím, zda jste někdy měli kamaráda, se kterým jste se setkali jen na necelou hodinu. Přemek vstoupil do mého života a já jsem za to rád. Doufám, že podobné pocity měl i on. V každém případě jsem rád, že mohl zemřít s pocitem, že na to umírání není sám.
