David ve své písni probírá svou nevěru a následnou vraždu. Je mu jasné, že podle Mojžíšova zákona je odsouzencem smrti. Lidé měli správně vzít kameny a svého krále i s milenkou vyvést za hradby města a tam ukončit jejich život.
Král si toto vše uvědomuje a tak před Bohem vyznává:
"Hříšná je má celá lidská přirozenost,
od narození jsem smrti prodaný." (Žalm 51,7)
Stejnou myšlenku o několik století později vztáhne apoštol Pavel na celé lidstvo. Ve svém dopise křesťanům v Římě píše: "Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy..." (Římanům 3,23) Ve stejném dopise pak o kousek dál poznamená: "Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Římanům 6,23)
Apoštol Pavel se už může dívat na svět díky spasitelné oběti Ježíše Krista. David stejnou zkušenost nemá. Zápasí se svou vinou a svým svědomím. Bůh mu prostřednictvím proroka odhaluje nepříjemnou "pravdu" a David se tomuto odhalení nebrání:
"Vím, že ty jsi milovníkem pravdy,
pravdu jsi tedy odhalil i mně." (Žalm 51,8)
Už se vám stalo, že o vás někdo říkal pravdu takovým způsobem, aby vám tím ublížil? Jako lidé to tak občas děláme a máme pocit, že to není pomluva. My přece nelžeme. Jen tu pravdu vyneseme na světlo ve chvíli, kdy víme, že tomu druhému nepomůže, ale spíše naopak. Tváříme se při tom jako obhájci pravdy.
Bůh takový není. Ano, miluje pravdu, ale současně miluje i nás. Miloval i Davida a proto za ním posílá proroka Nátana. Nechce Davidovi ublížit, chce ho zachránit. David si toto vše uvědomuje. Přichází v pokoře k Bohu a dává mu své svolení, aby začal obnovu jeho nitra:
`"Jen když mne očistíš, budu zase čistý,
když mě umyješ, budu jak sníh." (Žalm 51,9)
Ten, kdo nikdy nepoznal, jak úžasný je to pocit, když Bůh očistí svědomí a vrátí pokoj do lidského nitra, nemůže pochopit, proč David tak usilovně touží po čistotě, kterou mu může vrátit jen Hospodin.
Byla doba, kdy jsem si myslel, že jsem lepší než David. Své ženě jsem nikdy nebyl nevěrný a nikoho jsem ani nezabil. Pak jsem četl Ježíšova slova, která pronesl ve slavném "Kázání na hoře": "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: 'Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.' Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci." (Mat.5,21-22+27-28)
Díky tomuto kázání jsem pochopil, že nejsem o nic lepší než David, přestože v mé posteli nikdy neležela cizí žena a po mých rukou nikdy netekla lidská krev. Jsem na tom stejně jako on. Proto mám rád i tento žalm, v němž David prosí:
"Obnov mou radost, moji rovnováhu,
ať zase poznám, co je to smích." (Žalm 51,10)
Hřích mne zbavuje rovnováhy. Jsem na šikmé rovině a mám pocit, že padám do černé tmy. Proto i já prosím Boha, aby mne zachránil a znovu mi vrátil radost ze života i smích, který přináší vědomí, že zase patřím do Boží rodiny.
