Minule jsem se v 59. žalmu dostali až k 11. verši. Dnes se k němu ještě vrátíme. Mám stále silnější dojem, že je to vlastně stěžejní text této Davidovy písně.
Je tu totiž možnost, že to první, co nás napadá při čtení jeho slov, nemusí být tím jediným výkladem této myšlenky:
"Milosrdný Bůh je stále přede mnou,
nepřátel mých konec je už na dohled." (Žalm 59,11)
Při čtení tohoto žalmu jsem měl jasno, jak to David myslí. První jde Bůh a on se ukrývá v jeho stínu. Díky tomu je v bezpečí a jen čeká, až Bůh zničí všechny jeho protivníky. Připadalo mi to jasné.
Jenže ono to může být jinak. Co když je Bůh před Davidem v něčem jiném? V čem? Tak trochu mi napověděla další prosba, kterou David vyslovuje:
"Nevyhub je všechny, aby nezapomněl národ,
před kým jsi ho vlastně zachránil.
Jenom s nimi řádně zalomcuj a zatřes,
mocný Panovníku, naše záštito!" (Žalm 59,12)
V čem je Bůh vždy a stále nejen před Davidem, ale i přede mnou? Je to prosté - ve svém milosrdenství. V tom, jak zachází se svými protivníky. Mohl by je zničit lusknutím prstu, ale on tak nejedná. Ještě že tak, protože i já jsem často jeho protivníkem, podobně, jako se to stávalo Davidovi.
David si najednou uvědomuje, s kým má tu čest a co by se mohlo stát, kdyby Bůh vyslyšel jeho předešlé prosby. Proto najednou prosí, aby Bůh neničil všechny jeho protivníky, ale jen s nimi zalomcoval a dal jim ještě další šanci.
V tomto duchu pokračuje i dál:
"Jedem svého slova a svou vlastní kletbou
ať jsou zasaženi ve své pýše.
Skoncuj s nimi, Pane, ve svém rozhořčení,
ať poznají kdo je pánem Izraele
a kdo vládne všemi končinami světa!" (Žalm 59,13+14)
David už netouží po smrti svých nepřátel. Jde mu o jejich změnu. O to, aby poznali svůj omyl:
"Večer ať se vrací, vyjí jako vlci,
lačně kolem městských hradeb běhají
za kořistí marně, zbytečně se honí,
se žaludkem prázdným potom lehají." (Žalm 59,15+16)
Co může změnit člověka, který věří jen sám sobě? Jen neúspěch. Proto David žádá Boha, aby tito lidé zakusili hlad a krach toho, v co doufali. Až se tak stane, David jim pak ukáže, na koho spoléhá on a co mu tento důvěrný vztah s Bohem přináší:
"Já však budu zpívat o tvé mocné síle,
časně z jitra tvoji lásku vyzpívám,
neboť v obležení byls pro nás
nedobytným hradem a spásným útočištěm." (Žalm 59,17)
David Boha nežádá o smrt svých nepřátel. Přeje si, aby z nich Bůh udělal své přátele. Chce, aby poznali stejnou Boží lásku, jakou poznal i on.
"Ty jsi zdroj mé síly, pevnost nedobytná,
milosrdný Bůh můj, moje záchrana." (Žalm 59,18)
