Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Lukáš 22,39+40)
Ježíš měl své obyčeje. V sobotu chodil na bohoslužbu, v noci se pak často chodil modlit na pustá místa. V Jeruzalémě to byla nejčastěji Olivová hora. Učedníci to místo dobře znali. Byli tu už mnohokrát. Jejich Mistr je sem vodil, protože tu v noci byl klid, a tak ho během rozhovoru s nebeským Otcem nic nerušilo. Někdy se dokázal modlit i celou noc a ráno pak byl plný energie.
Modlitba nás může podepřít zvláště v těžkých životních situacích. Problém je v tom, že když se nenaučím modlit v době, kdy je mi dobře, tak pak v krizové situaci mohu na tento Boží dar zapomenout. Nebo se mi z modlitby stane dlouhý monolog, v němž na Stvořitele jen vychrlím spoustu svých přání a pak ani nepočkám na jeho odpověď.
Termín „obyčej“ se dnes už moc nepoužívá. Místo něj většinou hovoříme o „zvycích“. Já ale v těchto dvou termínech vnímám určitý rozdíl. Když něco dělám ze zvyku, tak u toho většinou ani moc nepřemýšlím. Pokud se ale totéž stane mým obyčejem, pak to dělám pravidelně, ale stále vím, proč.
U modlitby může nastat obojí. Mohu se modlit ze zvyku a pak z mých úst vychází něco, co se podobá naučené básničce. Nebo se pro mne stane modlitba mým obyčejem. Časem, na který se těším, protože mohu hovořit s Pánem vesmíru.
Modlitba je úžasný dar našeho Stvořitele. Díky ní s ním mohu komunikovat. Mohu se sdílet o své starosti i radosti. Tak to dělal Ježíš a já se to od něj chci učit.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
