Pokud nasloucháte některým „demonstrantům“, můžete nabýt dojem, že je u nás hrozná bída, takže je jen otázkou času, kdy jako národ zanikneme, protože všichni buď umrzneme, nebo umřeme hlady.
Spousta těch, kteří mávají různými vlajkami a jejichž trička zdobí portréty jejich oblíbených státníků, si ale jen pletou pojmy a dovolím si tvrdit, že nikdo z nich nemá ani potuchy, co je to skutečná bída.
Podle některých zpráv čelí jeden z hlavních organizátorů těchto demonstrací exekucím. Před pár stoletími se dlužníci, kteří nebyli schopni dostát svým pohledávkám a vrátit věřitelům to, co si od nich půjčili, stávali otroky. V lepším případě až do smrti otročili svému věřiteli, v horším byli prodáni kupci, který je pak odvlekl neznámo kam.
Jako kluk jsem zažil situaci, kdy máma večer nevěděla, z čeho nám ráno udělá snídani. Bůh se prostřednictvím přátel postaral a my ráno snídali. Nebyla to snadná doba, ale nebyla to skutečná bída.
S manželkou jsem zažili období, kdy jsme počítali, zda si v obchodě můžeme dovolit koupit jeden rohlík a nebo dva, protože na víc nebylo. Ani to ale ještě nebyla bída.
Jak vypadá skutečná bída? Napadá mne jeden biblický příběh. Elijáš, izraelský prorok je tehdy poslán k vdově do Sartepty. Když ji najde, žádá ji o kousek chleba, ale ona mu odpoví: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ (1 Královská 17,12) Pokud jste v podobné situaci jako tato vdova, pak jste opravdu chudí.
Skutečná bída není to, co prožíváme v současné době. Nehrozí nám smrt hlady, nepadají nám na hlavu rakety agresora, z kohoutku nám teče pitná voda, funguje nám internet, v obchodě si můžeme koupit vše potřebné...
To, co aktuálně prožíváme, není bída, ale jen pokles naší životní úrovně. V oblasti stzravování nás možná čeká, že:
- Ráno si připravíme snídani doma a nepojíme až cestou do práce v nějaké kavárničce.
- Na oběd si neodskočíme do restaurace, ale vrátíme se k tomu, co dělali naši rodiče a přineseme si ho do práce v "krabičce", připravené předchozí den.
- Večer si neobjednáme jídlo přes internet, ale uděláme si večeři z potravin, koupených cestou z práce.
Možná budeme mít levnější dovolené, méně bohaté vánoce, doma o stupeň či dva chladněji a budeme více přemýšlet o tom, zda sednout do auta nebo do MHD...
Ekonomové i ekologové už pár let varují, že žijeme na dluh, a že tento způsob života je dlouhodobě neudržitelný. Nikdy v dějinách této planety nebyla doba, kdy byste v obchodě potkávali lidi, kteří nic nemají, nikdy nepracovali a přesto mají v rukou mobily, přijeli vlastním autem a tlačí plný vozík a v něm mimo jiné i lahve s alkoholem, cigarety a maso.
Skutečně chudý člověk má prázdný žaludek, nemá střechu nad hlavou a neví, zda se dožije zítřka.
Mám spoustu výhrad k současné vládě, stejně jako jsem je měl i k té předchozí. Přesto jsem přesvědčen, že budu mít raději stav za současné nebo předchozí vlády, než to, co by nastalo, kdyby revoluce postavila do čela muže, který dělá dluhy, ignoruje exekuce a má plnou pusu spravedlnosti.
Ráno, když se probudím, ještě v posteli přemýšlím nad tím, za co mohu být vděčný a z čeho se mohu radovat:
- Mám milující ženu, šikovné děti,
- střechu nad hlavou,
- teplou a suchou postel,
- vím, že budu snídat, obědvat a večeřet,
- v lékárně dostanu léky, které potřebuji,
- díky šikovným očním lékařům zase mohu číst,
- mám pár dobrých přátel i dobré sousedy, se kterými si vzájemně pomáháme,
- a spoustu dalších důvodů k tomu, abych se radoval.
Všichni máme dvě možnosti:
- být vděční (Bohu, osudu, přírodě, náhodě) a spokojení,
- nebo být věčně nespokojení a naštvaní na všechny a na vše kolem nás.
Volba je jen na nás. Kdo chce nadávat, důvod k nadávání si vždycky najde. Kdo chce být radostný a vděčný, zjistí, že se má stále dobře, má se z čeho radovat a má být za co vděčný.
Já si dnes ráno zase vybral spokojenost a také vděčnost Bohu.
