Možná jste také zaregistrovali slova Sergeje Veršinina, náměstka ruského ministra zahraničí, který vybídl Ukrajinu k mírovým rozhovorům. Pro naše příznivce Kremlu jde o další důkaz toho, že Rusko je v tom nevinně.
Přečtěme si, co tento zdánlivý posel míru vlastně řekl: „Ano, klasik praví, že jakékoliv válečné akce končí jednáním, a přirozeně jsme už řekli, že budeme k takovým rozhovorům ochotni. Ale jen k rozhovorům bez předběžných podmínek (a) na základě té reality, která existuje, k rozhovorům se zřetelem na cíle, které jsme veřejně oznámili.“
Ještě než tato slova rozebereme, dejme prostor alespoň dvěma dalším nedávným prohlášením ze strany Ruska.
Jevgenij Prigožin, ruský sadistický řezník a majitel soukromé ruské Wagnerovy armády, se ve stejné době k tomu, jak bude pokračovat „speciální vojenská operace na Ukrajině", vyjádřil následovně: „Pokud potřebujeme dojít k Dněpru, pak je to na tři roky. Pokud potřebujeme dokončit (dobývání) DLR, LLR, musíme pracovat ještě minimálně rok a půl nebo dva. Pokud potřebujeme dosáhnout Lamanšského průlivu, pak mám svůj vlastní ideální plán...“
Vladimir Solovjov, ruský moderátor, blízký přítel Vladimíra Putina, v průběhu ledna prohlásil: „Teď na Ukrajinu přijíždějí tanky. Nezáleží na tom, kolik jich Británie posílá, pro nás by to měla být jasná červená linie. Francie dala to, čemu se říká kolové tanky. Polsko se také rozhodlo. Proto jakýkoli vojenský cíl na území Francie, Polska a Británie je pro nás legitimním terčem útoku. ... Musíme to udělat oficiálně. Pokud to bude nutné, tak ne jadernou zbraní. A pokud to bude nutné, pak můžeme použít taktické jaderné zbraně. ... Nebo máme čekat, až se na našem území objeví stovky, tisíce tanků?“
Pro ty, kteří fandí Rusku, protože ho považují za ochránce křesťanských hodnot, ještě jedno vyjádření tohoto muže. Na otázku, zda by použití jaderných zbraní neznamenalo příliš mnoho zbytečně mrtvých, odpověděl: „Není to tak, že bych nebyl křesťan. Nemusím přece milovat všechny, že ano...“
V Moskvě je možné koupit mapy, na kterých má Rusko úplně jiné hranice než ty mezinárodně uznávané. Pro Vladimíra Solovjova je Ukrajina již dnes ruské území. Proto křičí, že je třeba zabránit tomu, aby na ruském území byly ne desítky, ale stovky a tisíce tanků ze západu. Jevgenij Prigožin by šel ještě dál. On vidí hranice své země u Lamanšského průlivu.
Nyní se můžeme vrátit ke slovům ruského ministra zahraničí. Jaké jsou jeho představy o mírových jednáních? Rusko se nevzdá svých cílů, které průběžně oznamuje během celé "speciální vojenské operace". Z toho vyplívá:
- Necháme si všechna území, která jsme už obsadili, včetně těch, co jsme ještě zabrat nestihli.
- Zbývající část Ukrajiny se vzdá pomoci ze západu.
- Západ zaplatí všechny škody, protože je zavinil svou pomocí Ukrajině, a nebude Rusku bránit v jeho další expanzi. (Dnes na Ukrajině, zítra možná až k Lamanšskému průlivu.)
Taková je ruská představa o mírových jednáních. Jenže to, o čem pan ministr hovoří jako o ruském mírovém jednání, nazýváme u nás diktátem. Proto se nedivím, že Ukrajina o takové „jednání“ nemá zájem.
Divím se naopak těm občanům naší země, kteří stále dokola tvrdí, že Rusko není agresorem, ale pouhou obětí politiky západu. Divím se lidem, kteří nadále požadují, abychom Ukrajině přestali pomáhat a raději se přidali na stranu Kremlu.
Nejsem přítelem války. Čas od času ale nastávají situace, kdy je třeba agresorovi dát jasně najevo, že tudy cesta nevede, a pokud si nedá říci, tak tvrdě narazí, což je i případ ruské „speciální vojenské operace“ na Ukrajině.
