Nádherné jarní počasí mne před chvílí zlákalo k tomu, že jsem po delší době vytáhl kolo a jel trochu protáhnout zimou zlenivělé tělo. Na odchodu jsem si všiml, že se u naší zahrady zastavila třída dětí z mateřské školy.
Děti společně s učitelkami obdivovaly bílý koberec, který nám rozkvetl za plotem. Držely se plotu a snažily se to vše uvidět z co nejmenší vzdálenosti. Napadlo mne, že je pozvu dovnitř.
"Nechcete si natrhat kytičku?" zeptal jsem se. Paní učitelka opatrně vešla do zahrady. "Ale já vás zvu dovnitř i s dětmi," reagoval jsem. V té chvíli jsem v očích těch malých špuntů uviděl spoustu radosti. A když se pak skláněly ke sněženkám a prohlížely si je z bezprostřední blízkosti, bylo té radosti víc, než u nás dospělých po vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu.
Nechal jsem je v zahradě, sedl na kolo a jel zase udělat radost sobě. Protože jsem jel po málo frekventované cestě, mohl jsem přemýšlet. Najednou jsem měl zase čtyři roky a byl s babičkou v lese, kde byl podobně bílý koberec, jen trochu větší. Trhal jsem kytičku pro maminku a těšil se, až uvidím radost v jejich očích...
Malé děti jsou pořád stejné. My vymýšlíme, co bychom jim ještě pořídili, aby měly radost a zapomínáme, že nejvíc radosti jim udělá, když si v našem nabitém diáři najdeme chvíli času, abychom jim ukázali třeba tu malou sněženku.
Děti jsou stejné, jako jsme byli my před deseti, dvaceti nebo i před padesáti lety. Záleží i na nás, zda je naší výchovou a naším příkladem nepřipravíme o jejich schopnost, radovat se třeba z obyčejné sněženky.
