Na Hané se povídá, že vám zbývá tolik let života, kolikrát kukačka zakuká. Pamatuji si to ještě z dětství. To jsme počítali a tvářili se vážně, když kukačka skončila příliš brzy.
Na tuhle pověru jsem si vzpomněl včera, když jsem ještě za rozbřesku stoupal na Lysou horu. V polovině cesty začala kukat kukačka. Právě jsem se věnoval ranní duševní hygieně a tak jsem ji zpočátku nevnímal. Po chvíli jsem zaregistroval, že kuká a ještě trochu později, že už kuká podezřele dlouho. Začal jsem počítat. Zakukala ještě skoro čtyřicetkrát.
Na chvíli jsem se v myšlenkách přenesl do dětství, když v tom začala z druhé strany kukat jiná kukačka. Ta ale zakukala jen třikrát. Další kukačka se dostala k číslu dvacet a pak začala hádka. Kukaly jedna přes druhou. První mi přála málem stovku, druhá trochu méně. Poslední, mrška jedna, si dávala po každém kuknutí vždy chvíli na čas, až to vypadalo, že bych měl pomalu kupovat rakev, protože by mne nejraději pohřbila ihned...
Jak jsem při kom kukaččím koncertu vzpomínal na dětství, vybavila se mi slova, která často říkala moje babička: “Synku, žij tak, aby ses každému vždy mohl podívat do očí!“ Zvláštní bylo, že mi tahle slova říkala ve chvílích, když jsem se zrovna někomu do očí podívat nemohl. Jako by mi viděla až do duše.
Stoupal jsem do kopce, poslouchal hádku kukaček a přemýšlel o životě. Znovu jsem si uvědomoval, že není důležité, jak dlouho ještě budu žít. Podstatnější je, jaký ten můj zbývající život bude. Zda každý den naplním smysluplným obsahem, nebo si těch jeho 24 hodin nechám jen tak protéct mezi prsty.
V dětství jsem často očekával velké štěstí. Snil jsem o výhře svého fotbalového družstva, těšil se na super prázdniny... Záviděl jsem těm starším, že už mohou chodit do školy. Pak jsem jim záviděl, že už do školy chodit nemusí... A při tom čekání jsem sám sebe přesvědčoval: “Zítra už to konečně přijde! Musí to přijít!“
Líbí se mi myšlenka Jana Wericha: “Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí – čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.“
Je jedno, kolik je nám let. Před námi je další den. Nechejme kukačky, ať se dál mezi sebou dohadují. Kdyby nám přes cestu přeběhla i černá kočka, neberme ji příliš vážně. Žijme tak, abychom se večer mohli v zrcadle klidně podívat do očí sami sobě. Nezapomeňme při tom na tu naši šňůrku navlékat ta malá štěstíčka a radovat se z každého drobného korálku.
Přejme podobné korálky i lidem okolo nás.
Přeji vám jich tolik, abyste se o ně mohli štědře dělit s každým, koho dnes potkáte.
