Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu.
Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. (Lukáš 6,47+48)
Při čtení těchto Ježíšových slov jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem jako dobrovolník Adry pomáhal lidem po povodni. Jejich domy byly plné bahna, z některých z nich se ještě odčerpávala voda, ale stály.
Tito lidé měli naději, že se z té hrůzy, která je postihla, jednou vyhrabou a zase budou žít ve svém domku. Mnozí další tuto naději neměli. Jejich domy totiž voda spláchla, nebo se sesuly, když jim podmáčela špatné základy.
Ježíš používá zvláštní obraz – dům na skále a dům na písku. Dlouhou dobu mohou stát vedle sebe a kolemjdoucí nepozná, který z nich stojí na pevném základě. Rozdíl se ale projeví, když přijde velká voda, ale to už bývá většinou pozdě.
Mnohokrát jsem slyšel, že jsem slaboch, který potřebuje víru jako „berličku“, bez které by se neobešel. A ti silní se pak naparují, že oni žádnou víru nepotřebují. Těžko jim mohu dokázat, že se mýlí. To ukáže až čas.
Díky svému povolání bývám často v nemocnicích, v domovech důchodců i v hospici. Tam už těch naparujících se bezvěrců tolik nepotkávám. Rozdíl mezi vírou a nevírou člověk nejlépe posoudí, když se ocitá na konci své životní pouti.
Ježíš mi radí, abych nečekal na okamžik, kdy se mi můj život zhroutí jako domeček z karet. Radí, abych mu naslouchal a jednal podle jeho rad. Pak mne nezničí ani povodeň.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
