Tu šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ I vstal a šel ke svému otci. (Lukáš 15,17-19)
„Padnout na hubu není příjemné, ale to ještě není tragédie. Horší je, když to vzdám a řeknu si, že už nemá cenu vstávat.“ Tahle slova mi kdysi řekl můj šéf, když se nám v práci podařilo udělat něco, na co jsme nebyli vůbec pyšní. Měl pravdu.
Mladík, o kterém vyprávěl Ježíš, už ani hlouběji padnout nemohl. Žid z dobré rodiny teď pase vepře a závidí jim jejich žrádlo. Hrůza. Stydí se sám před sebou a jen doufá, že se to nedoví jeho otec a lidé z jeho vesnice.
Byl v koncích. Po několika dnech už smrděl stejně jako ti vepři, které pásl. Všichni hned věděli, s kým mají tu čest.
Jednoho dne si ale vzpomněl na svého otce a jeho jednání s nádeníky. Dřív jimi pohrdal, protože jen slepě plnili příkazy jeho otce. Teď jim záviděl. Svoboda, po které tak toužil, najednou v tom pachu prasat ztrácela svůj lesk.
Ještě před pár týdny si myslel, že otec je despota, který mu nedopřeje trochu štěstí a zábavy s přáteli. Teď svého tátu najednou vidí v úplně jiném světle.
Ježíš říká, že mladík „šel do sebe“. Pád až na dno nemusí být tragédií, když nás dovede k tomu, abychom i my šli do sebe. Pokud přestaneme hledat chyby na těch druhých a uvědomíme si ty vlastní, může to být nový začátek. Každý můžeme padnout. To se může stát. Když si to uvědomím, je třeba znovu vstát a jít.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
