Duha – symbol milosti

         Noe a jeho rodina strávili v korábu rok svého života. Rok, kdy byla jejich loď zmítána vlnami potopy. Archa neměla kormidlo a tak všichni pasažéři na ní museli spoléhat na schopnosti kapitána, kterým byl samotný Stvořitel.

         Když uplynul téměř rok, "otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země..."(1)
         Jednoho dne se holubice vrací s lístkem olivy v zobáčku. O týden později se už nevrací vůbec. Po roce a desíti dnech od začátku potopy slyší Noe Stvořitelův hlas: "Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí."(2)

Oběť díků
         Konečně stojí na pevné zemi. Jsou v šoku. Okolo sebe nevidí nádhernou přírodu, jaká byla před potopou. Všude je sice plno zeleně, ale skoro žádné stromy. Jen sem tam to přežila nějaká oliva nebo tis... Zatímco dříve byla skoro všude spíše rovina, nyní je obklopovaly skoro samé strmé hory. A dole, pod nimi, ještě na několika místech stály vody potopy.
         Zvířata, která vystupovala z archy, se rozprchla po okolí. Ptáci odletěli hledat místo k uhnízdění. Noe přemýšlí, co bude dál. Dívá se po okolí. Je mu jasné, že zde nahoře nezůstanou. Až zem ještě více vyschne, sestoupí se svou rodinou a domácími zvířaty dolů, do údolí.
         Celá rodina se pouští do stavby oltáře, na kterém pak společně přináší oběť. Vzdávají tak svému Tvůrci dík za záchranu svých životů. Oslavují jeho milosrdenství i lásku. Večer se pak schovávají před chladem v arše. Pozorují, že svět už není takový, jako byl před potopou.
         V knize "Na úsvitu dějin" můžeme číst: "Noe vystoupil na pustou zemi. Ale než si vybudoval dům pro sebe, postavil oltář Bohu. Jeho stádo dobytka bylo malé. On ale dal jeho část radostně Hospodinu jako výraz uznání, že všechno patří Bohu. Podobně bychom měli i my svou oddaností a dary pro jeho věc uznat Boží milosrdenství."(3)
         Noe stojí před oltářem, pozoruje jak oheň pomalu stravuje jeho oběť a znovu si při tom uvědomuje svou vděčnost, kterou cítí ve svém srdci vůči svému Stvořiteli. Vybavuje si celý svůj život. Celých šest století, které už má za sebou.
         Je mu líto všech lidí, které zahubily vody potopy. Ví ale, že je Bůh všechny varoval a všem dal stejnou šanci, jako jemu a jeho rodině. V duchu oslavuje svého Tvůrce: "Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo."(4)

Změna podnebí přináší změnu jídelníčku
         Noe se svou rodinou konečně po roce stráveném v korábu stojí zase na pevné zemi. Dívá se okolo sebe a vnímá změny, které se během potopy udály. Bůh ho ale s jeho rodinou nenechává bez pomoci. Vysvětlí mu, jak se změní počasí. Tím, že se naklonila zemská osa, začne pravidelné střídání ročních období. "Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země."(5)
         Se změnou podnebí přichází ještě jedna podstatná změna. V ráji Bůh řekl Adamovi a Evě: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu."(6)
         Noe stojí před korábem, dívá se na pustou krajinu a říká si: "Co teď budeme jíst? Není tu žádné ovoce a tráva také ještě nemá semena." Jak tak přemýšlí, slyší Boží hlas: "Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno."(7) V té chvíli konečně pochopil, proč do archy přišli "nečistí" živočichové po páru, zatímco ti, které Tvůrce nazývá "čistými" vešli po sedmi párech. Nejen, že se jim tak Stvořitel postaral o to, aby měli co obětovat, ale připravil jim potravu.

Místo strachu vděčnost
         Jednou se na obloze objevil mrak. Noe se svou rodinou přitom vzpomínají, že podobně začala potopa. Také se zatáhlo a pak začalo pršet. Přemýšlí: "Přijde zase nová potopa? Copak to nikdy neskončí?" Jak tak přemýšlí a začínají se bát, najednou všichni slyší hlas Stvořitele: "Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi."(8)
         Bůh dává své ujištění, že už nikdy naši planetu nepostihne globální potopa. Protože ale zná člověka, kterého stvořil, dodává něco, co Noe se všemi blízkými potřeboval slyšet: "Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi."(9)
         Krátce nato začalo z mraků pršet. Byl to takový malý zahradnický deštík. Když se Noe podíval ke slunci, uviděl nádhernou duhu. V té chvíli začal oslavovat Stvořitele za tento symbol, který měl všem lidem připomínat Boží slib.
         A jak je to s tou Boží pamětí? Opravdu potřebuje Bůh duhu, aby mu připomínala slib daný člověku? Nahlédněme opět do knihy "Na úsvitu dějin": "To ale neznamená, že by Bůh na svou smlouvu zapomněl, ale mluví k nám našim vlastním jazykem. Když se děti ptají na význam duhy, která se klene na obloze, měli by jim rodiče vyprávět příběh o potopě a říct jim, že Nejvyšší ji umístnil na oblohu jako ujištění, že zemi už nikdy nezaplaví vody potopy. Duha svědčí o Boží lásce k člověku a posiluje jeho důvěru v Boha."(10)

Symbol Boží slávy
         Je zajímavé, že duha není jen symbolem Boží milosti. V Bibli se s ní setkáváme při popisu Boží slávy. Prorok Ezechiel píše: "Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy..."(11) Podobně se později vyjádřil i Jan v knize Zjevení: "Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová."(12)
         Bible je plná jednoduchých příměrů, které mi mohou v mém každodenním životě připomínat, že nejsem plodem náhody. I duha pro mne může být důkazem toho, že jsem vyšel z dílny geniálního architekta, který vytvořil projekt celého vesmíru a pak ho také stvořil.
         Nejen potopa světa může nahánět strach. Mohu se bát chudoby, nemoci, stáří nebo zlých lidí, kterých je na světě stále víc. Pokud si ale uvědomím, že jsem dílem milujícího Stvořitele, mohu spolu s Davidem zpívat: "On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne."(13)
______________
(1)Genesis 8,6-9; (2)Genesis 8,16-17; (3)Na úsvitu dějin str.43; (4)Zjevení 15,3-4; (5)Genesis 8,22; (6)Genesis 1,29-30;  (7)Genesis 9,3; (8)Genesis 9,11; (9)Genesis 9,12-16;  (10)Na úsvitu dějin str.44; (11)Ezechiel 1,28; (12)Zjevení 4,2-3; (13)Žalm 27,5

Autor: Vlastík Fürst | úterý 15.1.2013 18:00 | karma článku: 12,35 | přečteno: 3300x
  • Další články autora

Vlastík Fürst

Andreji, ty jsi komik

31.5.2024 v 9:01 | Karma: 28,60

Vlastík Fürst

Ústavní soud a změna pohlaví

22.5.2024 v 15:15 | Karma: 13,13