Přiženil jsem se na vesnici a velice dobře si vzpomínám, jak jsem poprvé pomáhal sklízet brambory. Tchán velice pozorně sledoval, jestli ten "inženýr" z města zvládne motyku, aniž by si při tom ublížil.
Ve zkoušce jsem obstál a tak mne učil třídit brambory. Malé pro slepice, další na jídlo a pak ještě jedny speciálně na sadbu. Ve sklepě, kam jsme je uložili, jim pak věnoval zvláštní péči, aby vydržely až do jara – do další sadby.
Jaro je pro mne symbolem lásky a nového života, podzim zase školou, která mne učí bojovat se sobectvím a s touhou mít vše hned.
V minulosti dávali naši předkové vždy něco bokem, aby na jaře měli co sadit. Pokud by to neudělali, hrozilo by, že umřou hladem.
Často se setkávám s lidmi, kteří přichází s nataženou rukou a mají pocit, že mojí povinností je jim vyhovět. Vždyť šetřím a neutrácím jako oni, tak přece musím mít dost peněz. Diví se, když jim nabídnu, že je také naučím šetřit.
V Bibli je jedna jednoduchá otázka, kterou položil svým posluchačům Ježíš Kristus: "Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?" (Lukáš 14,28)
Kdysi to byla samozřejmost. Dnes je to jiné. Každoroční desítky tisíc exekucí v naší vlasti jsou důkazem změny našeho myšlení.
Vím, že nezměním celou společnost. Mohu se ale pokusit svým dětem a vnoučatům předat to, co otcové a dědové předávají z generace na generaci.
Kdysi jsem slyšel arabské přísloví: "Co máš udělat dnes, nech na zítřek. Co máš sníst zítra, sněz dnes. Možná tu zítra nebudeš." Spousta lidí tuto filozofii přejala jako svůj životní styl. To ale neznamená, že bych se k nim musel přidat. Raději zůstanu u toho, co jsem se naučil třeba i při "třídění brambor".
Napsáno pro KM ČT2. (Záznam pořadu najdete zde.)
