Už k tobě někdy promluvil Bůh? A jak vlastně Bůh mluví k nám lidem? Musí to být vždy hlasitý projev, který je slyšet široko daleko? Může Boží hlas burácet, a přitom nenarušit nádherné ticho?
Autor padesátého žalmu to vidí následovně:
"Bůh sám, Bůh Hospodin mluví
a volá celou zemi,
od slunce východu až na západ." (Žalm 50,1)
Podle úvodu této písně Bůh mluví k "celé zemi". Chce tedy oslovit každého z nás. Dokonce na nás volá. Jak to, že já nic neslyším? Jak to, že já mám dojem, že v mém případě Bůh mlčí? Je docela možné, že Bůh ke mně zrovna hovoří, ale já ho neslyším, protože jsem se nenaladil na jeho "frekvenci".
Tento žalm mne přivedl k trochu jinému vnímání toho, co jsem dřív chápal, když jsem uvažoval o Božím hlasu. Díky němu jsem pochopil, že Bůh ke mně hovoří v každé chvíli mého života.
Spousta lidí, podobně jako kdysi já, se trápí pocitem, že na ně už Bůh zanevřel, protože k nim nemluví. Přitom by stačilo, aby se podívali okolo sebe. To udělal i autor tohoto žalmu a najednou si uvědomil, že "vidí Boží hlas":
"Z hory Sijónu září jeho dokonalá krása,
Bůh přichází a nebude mlčet." (Žalm 50,2+3)
Hora Sijón byla pro Židy vždy posvátným místem, kde podle staré tradice přebýval samotný Hospodin. Básník se dívá na posvátný vrchol, dívá se na chrám, kde přebývá Boží sláva, a najednou v té kráse "slyší", jak k němu hovoří jeho Bůh. Je to slovo o pokoji, míru i bezpečí. Je to ujištění, že když se bude držet svého Boha a nezapomene na jeho řád a na skutky milosrdenství, pak se nemusí bát budoucnosti.
Občas ale Hospodin horu Sijón opouštěl a procházel zemí:
"Kam vstoupí, tam plane oheň,
kam pohlédne, tam vane vichřice." (Žalm 50,3)
Je to zvláštní, jak starověké národy dokázaly vnímat Boží přítomnost i tam, kde my vidíme jen zkázu a spoušť. Židé spoléhali na Boží pomoc i v době, kdy jejich zemi sužovaly záplavy, vichřice nebo zemětřesení. Škoda, že my už to neumíme. Snažíme se raději spoléhat sami na sebe nebo na vědecký pokrok. Díky tomu se pak hroutíme, když do našeho života zasáhne neštěstí.
Hospodin k nám promlouvá skrze to, co stvořil. Ten, kdo se pozorně dívá, najde v každém stvořeném tvoru Boží rukopis. Stále více vědců, kteří se zabývají "životem na naší zemi" musí uznat, že netuší, jak se tak složité organismy mohly vyvinout jen dílem náhody. Autor 50. žalmu píše:
"Za svědky svolává nebe a zemi,
a bude soudit svůj vlastní lid.
Pojďte sem všichni, kdo jste podepsali
obětní krví svou věrnost mé smlouvě!
Vesmír je svědkem Božích řádů,
proč by Bůh nemohl soudit svůj lid?" (Žalm 50,4-6)
Krása pozemské přírody i celého nekonečného vesmíru hlasitě hovoří o moci toho, kdo to vše stvořil. Je to tak jasné a hlasité svědectví, že každý, kdo se ho rozhodne ignorovat, neobstojí na Božím soudu. Toto poznání by mne mělo vést k tomu, abych se nad ním zamyslel ještě dnes. Zítra už tu možnost nemusím mít.
