O konci života se dnes moc nemluví. Smrt jsme odsunuli do akčních filmů, kde se nikdy netýká hlavního hrdiny. Spousta lidí raději věří na převtělování, díky kterému se mohou vyhnout myšlenkám na vlastní konec.
David se této tematice nevyhýbá. Mnohokrát stál smrti tváří v tvář. Ocital se v situacích, které vypadaly beznadějně. Jako bojovník musel počítat s tím, že může zemřít. V úvahách o konci dochází, pro někoho, k překvapivému závěru:
"Po jednom jediném svým celým srdcem toužím:
Být v Boží blízkosti do konce dnů,
poznávat jeho vůli a zakoušet jeho vlídnost." (Žalm 27,4)
Už jste někdy s druhými lidmi diskutovali o tom, jaké máte představy o svém stáří a smrti? Já takových diskuzí zažil už více. Většinou v nich zaznívalo přání, abychom byli až do konce zdraví, aby nám sloužila naše mysl a neopustil nás smysl pro humor...
David píše, že by si přál, aby mohl umírat v Boží blízkosti. Přiznám se, že jsem mu dřív nerozuměl. Také jsem měl pocit, že daleko důležitější je alespoň obstojné zdraví, abych nebyl nikomu na obtíž...
Dnes už Davidovi rozumím. Jak mi přibývají roky, stále jasněji vnímám, že Bůh je v okamžiku smrti jediná záruka mého spasení. Má to ale jeden háček. David neříká, že chce být v Boží blízkosti až ve chvíli smrti. On v ní chce být pořád, až do chvíle, kdy přijde smrt.
"Až bude zle, u něho najdu úkryt,
ve své skalní pevnosti mne bezpečně schová." (Žalm 27,5)
David prožil značnou část svého života na útěku, a často mu skrýš poskytly "skalní pevnosti" v horách, kterých je na území, kde se tehdy pohyboval, velké množství. Je proto zcela přirozené, když přirovnává pocit bezpečí v boží přítomnosti k pobytu na takovém místě.
Možná si můžeme připomenout událost z doby, kdy je David pronásledován Saulem, který ho chce zabít, protože se dověděl, že Bůh Davida vybral za jeho nástupce na izraelském trůnu. V jednu chvíli se už zdá, že Saul konečně dosáhne svého. Obklíčil svého nástupce i jeho přátele v horách. David se se svou družinou ukryl v jeskyni, kterou dobře znal. A pak se najednou karty obrátily. Byla to dost kuriózní situace: Došel až k ohradám pro stáda, které byly při cestě; byla tam jeskyně. Saul do ní vstoupil, aby vykonal potřebu. V odlehlém koutu jeskyně však seděl David se svými muži. Tu Davidovi jeho muži řekli: "Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: »Vydám ti do rukou tvého nepřítele.« Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí." David se přikradl a odřízl cíp Saulova pláště. (1. Samuelova 24,4-5)
Obdivuji Davida. Mohl se Saula zbavit. Neudělal to, protože se rozhodl, že počká na chvíli, kdy ho na trůn přivede Bůh, ne vražda krále.
Při psaní této písně si David představuje, jak se shora dívá na nepřátele, kteří ho hledají, ale nemohou najít:
"Tak mohu bez bázně na nepřátele shlížet,
a nedělat si nic ze svého obklíčení.
Tam ho budu slavit, jemu obětovat,
ze srdce mu zpívat nové žalmy chval." (Žalm 27,4-6)
David se celý život snaží žít v Boží blízkosti. Poznal, že není nic lepšího. Proto si přeje, aby mohl stejným způsobem žít dál, až do své smrti. Když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, že bych si přál totéž. "Být v Boží blízkosti do konce dnů".
