Každý všední den mám ráno příjemnou procházku. O půl šesté doprovázím manželku na vlak, kterým jezdí do práce. Cestou domů mne v posledních dnech oslňuje vycházející slunce. Je v té chvíli kousek nad obzorem a svítí mi do očí.
Minulý týden jsem šel v šest ráno z nádraží a slunce znovu svítilo tak, že mne až zrak přecházel. V duchu jsem brblal a naříkal. Mým očím se to ani trochu nelíbilo. Doma jsem otevřel Bibli a četl v knize Kazatel:
"Světlo je příjemné pro oči
a je úžasné vidět slunce." (Kazatel 11,7)
Musel jsem nad tím přemýšlet. Zatímco mne slunce oslňuje a také pěkně štve, Šalomoun se tu rozplývá nad tím, jak je úžasné vidět slunce. Jak je to možné?
V té chvíli se mi vybavil tchán, který nedávno oslavil devadesátiny. Při každé návštěvě si posteskne, jak těžko se mu žije, když je skoro slepý. Rád by viděl sluníčko, ale jeho oči při velkém jasu ztrácejí i tu poslední schopnost něco uvidět.
Setkávám se s lidmi, kteří neustále naříkají nad tím, jak se mají zle. Přitom jsou zdraví, mají kde bydlet a netrpí ani hladem. Jejich nohy je unesou, ruce dokážou uvařit dobré jídlo a také si dokážou spočítat, kolik co stojí a mohl bych pokračovat dál v tom, za co by měli být vděční...
Sám patřím k lidem, kteří mají sklon spíš k tomu naříkání, brblání a kritickému pohledu na svět i na život jako takový. Když je zataženo, tak se těším, až vysvitne sluníčko. Pak mraky rozežene vítr, sluníčko svítí a já brblu, že mne oslňuje. Bůh to se mnou nemá vůbec jednoduché. Proto jsem rád, když čas od času v Bibli narazím ta text, který mne vede k tomu, že se mám raději věnovat něčemu jinému.
Učím se radovat z toho, že vidím. Nejen slunce, ale i svou ženu, syny, mé stárnoucí rodiče... Učím se také radovat z toho, že v tom všem, co mi Bůh dává a za co mohu být vděčný, mohu vidět i jeho lásku. Je to vlastně Boží škola, ve které se mu učím důvěřovat.
Jsem rád, že mám víru v Boha. Jsem rád, že v přírodě mohu vidět Stvořitele. U mnoha lidí je to naopak. Odmítají víru v Boha a uctívají pak přírodu a stvoření. Jób, jehož příběh můžeme číst v Bibli, v jedné své modlitbě říká: "...jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze,
a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry." (Jób 31,26-28)
Dnes chci Bohu děkovat za to, že stále ještě vidím. Chci mu také děkovat za jeho ujištění, že v jeho nebeském království slepí znovu uvidí. Věřím, že v něm budu i se svým tchánem. Těším se na to, až v jeho očích uvidím vděčnost Bohu za to, že zase vidí slunce, přírodu a také svou manželku, děti a vnoučata... Také se těším na to, až se všemi, kteří tam budou se mnou, poprvé v životě uvidím Boha tváří v tvář.
