Chce se vám ráno vstávat, když zazvoní budík? Nebo máte raději chuť se otočit na druhou stranu a spát dál? Vstáváte a chodíte do práce rádi? Nebo se už teď těšíte na den, kdy vám začne důchod?
Rád bych vám dnes ukázal malý střípek ze života dámy, která si důchod a ranní polehávání v posteli užívá víc jak dvacet. Poslední dobou na lůžku tráví skoro celý den. Nakonec, až budeme mít osmdesátku na krku my, možná budeme rádi, že tu ještě jsme.
Touto dámou je maminka mé kamarádky. Poslední dobou si stěžovala, že skoro nemůže chodit. Venku už nebyla skoro dva roky. I po bytě se pohybovala velice zvolna. Stále více spoléhala na pomoc své dcery, která je na tom zdravotně také není zrovna nejlépe.
Jednoho dne se ve schránce na dopisy objevila obálka a v ní pozvánka na setkání spolužáků. Díky těm osmi křížkům na krku se už měli sejít jen tři. Ale i tak se najednou stal zázrak. "Přece tam nemůžu jít s takovou hlavou", uslyšela dcera, když mamince přinesla poštu. "S tím musíš něco udělat!"
Udělala. Zavolala známé kadeřnici, ta slíbila, že v pátek odpoledne mamince udělá novou hlavu. V den D vyrazili za zkrášlováním. Museli jít asi deset minut na autobus. Když dojeli na místo, byl před nimi další kus cesty pěšky. Ale maminka, která ještě před pár dny skoro nemohla chodit, najednou málem utíkala. Kadeřnice si dala záležet skoro tři hodiny.
Domů jeli vnukovým autem. Když přijel, první co uslyšel, bylo: "Tak co tomu říkáš? Myslíš, že s takovou hlavou můžu na sraz?" Ujistil babičku, že vypadá fantasticky a ani přitom nemusel lhát. Měl pocit, že babička, nejen tím novým účesem, omládla o dvacet let. Tu otázku pak během deseti minut, co jeli domů, slyšel ještě několikrát...
Když mi kamarádka vyprávěla tenhle zážitek s maminkou, říkal jsem jí: "A pak že se zázraky nedějí. Stačí jeden třídní sraz po 65 letech a z umírající babičky je najednou dáma každým coulem!"
