Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti. Odešel, aby se domluvil s velekněžími a veliteli stráže, že jim ho zradí. (Lukáš 22,3+4)
Tato zpráva mne vede k přemýšlení o tom, jak do člověka může „vstoupit satan“. Je to vlastně opak toho, když na nás „sestoupí Duch svatý“. Jenže ten vždy čeká, zda mu k tomu dáme svolení. Je stejně ohleduplný i ďábel?
U Jidáše mi to ještě komplikuje fakt, že byl v té chvíli s Ježíšem. A podle svědectví apoštola Jana se tak dokonce stalo v okamžiku, kdy od Ježíše přijímal sousto chleba – symbol Ježíšovy oběti. To je něco, co by nás nemělo nechat v klidu.
Proč? Protože mnozí věřící jsou přesvědčeni o tom, že když jednou za čas zajdou na bohoslužbu, tak je to ochrání před působením zla. Jenže tento příběh nám ukazuje, že s námi na bohoslužbě může být i ďábel. Pokud na ni nepřicházím s touhou oslavovat Boha a hledat jeho vůli, může se mi stát totéž co Jidášovi. To není příjemné zjištění.
Zatímco ostatní učedníci přijali během této velikonoční večeře odpuštění, Jidáš odcházel ještě hříšnější, než když přišel. Jeho kolegové se radovali z toho, že je obřad umývání nohou očistil od jejich hříchů. Jidáš odchází s rozhodnutím, že zradí svého Mistra.
Jak se mohu bránit tomu, aby do mne vstoupil satan? Jakub radí: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (Jakub 4,7) Má to svou logiku. Ďábel je silnější než já a sám nad ním nevyzraji. Mohu se ale odevzdat Bohu, který si s ďáblem umí poradit.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
