O viru Covid-19 si můžeme myslet ledacos. Můžeme se ho bát, nebo tvrdit, že nic takového neexistuje. Nejlepší ale bude, když se s ním naučíme žít, jako to zvládáme u jiných virů.
Pravdou je, že na Covid-19 se dnes svádí ledacos a že se náš život hodně změnil. Za něco bychom ale této „pandemii“ měli být vděční – odhalila v celé nahotě spoustu problémů, které lidstvo v současné době má.
Rád bych dnes ukázal jen na jednu oblast, kde byla pandemie prospěšná – na naše vztahy. Během těch dvou roků, co už se s touto nemocí snažíme naučit žít, jsem zjistil, že mám mezi svými příbuznými a přáteli spoustu těch, pro které je souhlas s jejich názorem důležitější než náš vzájemný vztah.
Nebylo to zřejmé hned od počátku. Když se ale začaly objevovat rozdílné názory na Covid-19 nejen mezi laickou veřejností, ale i mezi odborníky, tak jsem zjistil, že vztah některých přátel a příbuzných v lepším případě ochladl, v horším se stal vztahem nepřátelským, někdy dokonce i plným nenávisti.
Covid-19 je sice nepříjemný prevít, ale on sám není samotnou příčinou našich problémů ve vztazích. Není tím, kdo nás rozděluje. Jen obnažil naše už dříve narušené a nekvalitní vztahy. Jsem rád, že jsem si i s jeho pomocí udělal jasno, kdo je mým skutečným přítelem (i mezi příbuznými), a kdo má raději tu svou „absolutní“ pravdu než mne.
Přiznávám, že to v mnoha případech bylo bolestivé prozření. Sundávání růžových brýlí není příjemné. Teď, s odstupem času, jsem rád, že jsem mohl poznat, s kým má cenu vztah dál rozvíjet, a u koho by to byla jen ztráta času a energie.
Současně jsem rád, že mi pořád zůstává dost přátel i příbuzných, u kterých Covid-19 jen potvrdil, že mne mají rádi takového, jaký jsem, a že jim na vztahu se mnou záleží víc než na tom, zda s nimi vždy souzním (a nejen v názoru na Covid-19 nebo očkování). Vztahy s nimi chci dál nejen udržovat, ale i rozvíjet.
