Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. ... Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. (Lukáš 2,19+51)
Lukáš dvakrát zmiňuje, že Marie uvažuje o tom, co vidí a slyší v souvislosti s Ježíšem. Něco ukládá do své mysli, něco zase uchovává ve svém srdci.
Z textu vyplývá, že to dělá vědomě. Považuje to za důležité. Z toho, co vidí, slyší a prožívá si uchovává vše, o čem si myslí, že to v budoucnu bude potřebovat.
Často se setkávám s lidmi, kteří jsou na konci své životní cesty a všímám si, jak rozdílný je někdy jejich pohled na život i na svět okolo nich.
Ti jedni končí svůj život v samých výčitkách a naříkání. Nikdo netrpí tak jako oni, rýma je v jejich podání smrtelná nemoc. Všichni jim jen křivdí a naváží se do nich. Nikdo je nenavštíví a všichni na ně zapomněli... Vše je tak nespravedlivé, až to vypadá, že ani Bůh neujde jejich kritické slině.
A pak jsou tu ti druzí. Vždy mají něco, co jim na jejich tváři znovu vykouzlí úsměv vděčnosti. Umí poděkovat a jsou vděční za každou maličkost. Když je navštívíte, abyste je potěšili v jejich trápení a bolesti, sami odcházíte s novou energií, kterou vám dokázali předat díky svému optimismu a své vděčnosti.
Patřím k lidem, kteří mají tendenci vidět spíše to špatné. Od Marie i všech pozitivních lidí, které navštěvuji, se učím vybírat to, co si chci zapamatovat, a zapomínat na to, co by jen kalilo mou radost a vděčnost vůči Bohu i mým blízkým.
I dnes chci vzpomínat na to, co vykouzlí úsměv na tváři nejen mně, ale i těm, s nimiž se o svou vzpomínku budu sdílet.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
