„...Neodcházejte pryč. Zůstaňte tady. Potřebuji teď hlavně vědět, že tu je někdo, kdo mě bude držet za ruku, až to budu potřebovat. Mám strach... Ještě nikdy v životě jsem neumíral...“
To jsou slova třináctiletého chlapce, který v nemocnici zemřel na zhoubný nádor. Umíral sám, protože lékaři v té době nedovolili, aby s ním mohl zůstat někdo z jeho blízkých.
Z průzkumu mezi těžce nemocnými pacienty vyšlo najevo, že osm z deseti by chtělo zemřít doma. Nakonec se to ale podaří jen jednomu z nich. Devadesát procent lidí umírá v nemocnici. Nedobrovolně opuštěni rodinou, často za bílou plentou, aby svou smrtí neobtěžovali ty, kteří ještě žijí.
To byl i případ hocha, jehož slova jsou uvedena v úvodu. Když se jeho máma trochu vzpamatovala ze ztráty syna a hlavně z toho, že musel být v nejtěžší chvíli života sám, rozhodla se, že udělá všechno pro to, aby už žádně nemocné dítě nepotkal stejný osud, jako to její. Nedlouho poté stála u zrodu Mobilního hospicu Ondrášek, pojmenovaném po jejím synovi.
Příběh mi vyprávěla paní Andrea Radomská. Ve Frýdku-Místku, v dobrovolnickém centru o.s. ADRA, je největším tahounem domácí hospicové péče. Podobných zařízení, které se od klasických hospiců liší tím, že si umírající nemusí zvykat na nové prostředí, jsem na internetu našel už čtrnáct. Nabízejí pomoc každému, kdo chce umožnit někomu ze svých blízkých umřít doma v prostředí vlastní rodiny. Domácí hospic zajišťuje péči, díky níž nemocní nemusí trpět nesnesitelnými bolestmi. I poté, co nemocný pacient zemře, zůstávají pracovníci hospicu s nejbližšími příbuznými v kontaktu a pomáhají jim překonat ztrátu blízkého člověka. (Možná tomu nebudete věřit, ale vše je bezplatné.)
Hospic ADRA u nás ve Frýdku funguje na bázi dobrovolnictví. Lékaři, zdravotní sestry, psycholog a další lidé z týmu, dělají vše v rámci svého osobního volna. Péče je zajišťována 24 hodin denně 7 dnů v týdnu. Zájem převyšuje možnosti hospicu, který by potřeboval mnohem více ochotných dobrovolníků.
Matka, která nedávno mohla díky domácímu hospicu prožít se svým synem jeho postupné umírání na nevyléčitelnou nemoc, napsala: „Sestřička A. pro nás navždycky zůstane usměvavým a laskavým světýlkem, poslem naděje a lásky k bližnímu v té nejkrásnější podobě. Dala naději našemu synovi i nám v těch nejtěžších chvílích života – ne naději na vyléčení, ale naději na bezbolestný, důstojný, pokojný a smířený odchod našeho milovaného syna.“ (A.K.)
Dříve lidé umírali v prostředí svého domova běžně. Dnes se to podaří jednomu z deseti. A přitom po tom touží osmdesát procent umírajících. Lidé ale mají strach z toho, jak by zvládli pohled na smrt svých nejdražších. Paní Ludmila se bála stejně. Ale nakonec si vzala umírajícího tatínka z nemocnice domů a když zemřel, napsala: „Počítali jsme s tím, že to přijde a chtěli jsme udělat všechno, aby tatínek mohl zemřít doma. Nikdy jsme to neprožili a měli jsme strach. Dnes víme, že jsme se rozhodli správně. Stejně ale víme i to, že bez pomoci hospicové sestry, bez jejich rad, ale v poslední fázi i bez její osobní účasti, bychom to nezvládli.“
Jsem rád, že díky několika statečným a obětavým lidem, kteří zaslouží náš obdiv, roste šance umírajících na to, aby poslední chvíle svého života prožili doma. Jsem rád, že si dnes můžeme vybrat, zda v okamžiku smrti budeme úplně sami za bílou nemocniční plentou a nebo nás v posledních chvílích našeho života bude držet za ruku někdo, kdo s námi prožil kus našeho života a chce nás doprovázet i v jeho závěru.
Doufám, že nikdo z mých blízkých nebude muset umírat sám. Pokud to bude v mých silách, chtěl bych každého z nich v té chvíli držet za ruku.
