Následující řádky (i jejich ztvárnění Českou televizí) ode mne přijměte jako mé přání všem čtenářům blogu iDNES.cz pro rok 2019.
Jako dítě věřících rodičů jsem mohl od útlého dětství poznávat Boha, o kterém Bible říká, že „je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Židům 13,8) Ano, Bůh se nemění, je stále stejný. Přesto se v mém životě mění můj pohled na něj, a to v závislosti na tom, jak se vyvíjí mé poznání.
Kdysi to byl Bůh, který je vševědoucí a mocný. Prostě majestát, který si může dělat co chce a nemusí mi nic z toho vysvětlovat. Ano, byl to vládce vesmíru, který o mně sice ví, ale já jsem někdy míval pocit, že kvůli všemu, oč se v tom nekonečném vesmíru stará, na mne tak trochu zapomíná.
S přibývajícími roky poznávám jiného Boha. Velice výstižně to vyjádřil český teolog Jiří Beneš, když hovořil o 18. žalmu. V jeho úvodu čteme:
„Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo.
Hospodine, skalní štíte můj,
má pevná tvrzi, vysvoboditeli,
Bože můj, má skálo,
utíkám se k tobě,
štíte můj a rohu spásy,
nedobytný hrade.“ (Žalm 18,2+3)
Nádherná slova. Mohu se utíkat k Hospodinu. Mohu u něj hledat pomoc. Podle Jiřího Beneše ale v původním textu výraz „utíkám se k tobě“ doslova zní „choulím se v tobě“. Není to příjemné zjištění?
Táta mi vyprávěl příběh z mládí. Narodil se jako nemanželské dítě, a protože jeho maminka měla dobrou práci ve Zlíně u Bati, vychovávala ho stařenka.
Být v té době nemanželské dítě nebylo snadné. Jiné děti, které žily s mámou i tátou, se mu smály a když mohly, tak ho šikanovaly. Často proto hledal bezpečí u své stařenky a rád se pak schoulil v její náruči.
Když vyrostl, šel do učení na malíře pokojů. Jednu neděli jel stařenku navštívit. Ležela ve své posteli a zásluhou zákeřné nemoci už byla jen kost a kůže.
Umírala. Přesto, když uviděla svého vnuka, rozzářily se jí oči a z jejích úst zazněla tichá prosba: „Chovej mne.“ Táta vzal její zesláblé tělo do rukou, posadil si ji na klín, objal ji a hladil její tvář.
Všichni toužíme po někom, u koho bychom se mohli schoulit. Proto tak truchlíme a naříkáme, stojíme-li nad hrobem mámy nebo táty. Proto tak těžce neseme ztrátu životního partnera nebo dobrých přátel.
Stále více lidí hledá štěstí prostřednictvím peněz, moci a slávy. Můj Bůh mi radí, abych se raději schoulil v jeho náruči. Já v ní nalézám trvalý pocit bezpečí, pokoj a také klid. Schoulený v Boží náruči prožívám nesmírnou radost i štěstí.
(Napsáno pro pořad Sváteční slovo ČT. Shlédnout můžeteZDE)
