“V Boha věřím, ale k tomu nemusím chodit do kostela. Myslím, že se s ním mohu potkat i v přírodě a dokonce i u nás doma...“ Tato slova jsem nedávno slyšel od mladé dívky v diskuzi o víře v Boha.
Dal jsem jí zapravdu a vzpomněl si při tom na slova apoštola Pavla, která pronesl k aténským filozofům: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý...“ (Bible, Skuty apoštolů 17)
Pavel tu jasně říká, že Bůh vlastně člověka nepotřebuje. Není na nás závislý. Ale my, lidé, potřebujeme Boha. Přesto, když se na nás křesťany dívá někdo druhý, může mít pocit, že my sloužíme Bohu.
Lidé si vytváří své vlastní představy o tom, jaký je Pán vesmíru. Jejich představy přitom vycházejí z toho, co vidí kolem sebe a tak jsou na hony vzdálené skutečnosti. Bůh dobře ví, proč v Desateru říká:
“Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí!“ (Bible, Exodus 20) Jenže lidé se ho přesto snaží nějak zobrazit. Výsledkem jsou různé karikatury Boha.
Táta občas vzpomíná setkání se studentem astronomie. Diskutovali spolu ve vlaku o víře v Boha. Mladík mu tehdy řekl: "Já věřím, že někde ve vesmíru musí být Bůh - absolutní vesmírná inteligence. Ale nevěřím, že je to ten starý, šedivý, nemohoucí dědeček, co sedí na obláčku a hongá nohama, jak mi o něm vyprávěla moje babička..."
Mnoho lidí odmítá věřit v Boha, protože o něm mají zkreslené představy. Tuší, že někde musí být nesmírně inteligentní bytost, která to vše, co je okolo nás vymyslela a zrealizovala. Ale tuhle bytost nelze popsat nějakým obrázkem, zpodobnit sochou nebo definovat slovy. Modlu, kterou vytesáme ze dřeva nebo z kamene, můžeme zavřít do svatyně. Boha ne.
Ano, Bůh chodí do kostela. Ale nejen tam. Proto, pokud se chci setkat s Bohem, nemusím nutně do kostela. Ježíš Kristus slíbil: “Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Bible, Matouš 18)
A v knize Zjevení jde Boží nabídka ještě dál: “Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Bible, Zjevení Jana 3) Ježíš stojí u “dveří mého života“ a chce do něj vstoupit. Nevyráží dveře násilím, ale čeká, až mu sám otevřu.
Jestliže Bůh přichází tam, kde jsou alespoň dva nebo tři lidé, kteří mu dovolili vstoupit do svého srdce, pak přichází i do modliteben a chrámů, kde se takoví lidé shromažďují. Ale může se také stát, že v kostele plném lidí i kněží Bůh být nemusí.
Ano, Bůh chodí i do kostela. Ale potká ho tam jen ten, kdo mu dovolí vstoupit i do svého každodenního všedního života. Ten, kdo na jeho klepání odpoví tím, že otevře vstupní dveře svého nitra.
