Do nadpisu jsem si vypůjčil jedno moudré lidové přísloví. Čas od času se setkávám s lidmi, kteří někomu půjčili peníze a teď je nemohou dostat zpátky. Nakonec, sám občas půjčuji a tak mne vlastní zkušenosti dotlačili k tomu, abych si vytvořil vlastní pravidla.
Nemám teď na mysli půjčku stokoruny, ale větší sumy. Život mne naučil půjčovat jen tolik, kolik mohu postrádat bez rizika, že se sám dostanu do finančních problémů.
Ne vždy jde ale o sumy, které by mne musely finančně zruinovat. V takovém případě mám jiné kriterium. Půjčuji jen tolik, aby to v případě, že mi kamarád nebude schopný půjčené peníze vrátit, nezměnilo náš přátelský vztah. Každý se totiž může dostat do existenčních obtíží.
Kamarád řešil opakovaný problém svého bratra. Ten si stále půjčoval a nevracel. Sumy, které tento vykutálený sourozenec potřeboval, stále rostly. Nakonec přišla chvíle, kdy musel kamarád říct: "Brácho, minule to bylo naposledy. Už ti nepůjčím!" Nebylo to pro něho snadné, ale věděl, že je to jediné řešení.
Nedávno jsem slyšel příběh městského strážníka, který skočil do rozvodněné řeky pro muže, který se topil. Pomohl mu až ke břehu, kde topícího vytáhli další lidé na břeh. Sám už ale neměl dost sil, aby se dostal na břeh. Prudká voda ho strhla a on se utopil. Zůstala po něm manželka a tři malé děti. Zachráněný muž byl sebevrah, který svůj pokus o dva dny později úspěšně zopakoval.
Někteří lidé jsou finanční sebevrazi. Nedají si poradit a raději vyráží klín klínem. V takových případech je moje pomoc zbytečná.
V těch ostatních případech se snažím jednat tak, abych neztratil přítele. A pokud to můj přítel nechce pochopit, pak to vlastně ani není můj přítel. Takže neztrácím přítele, ale iluze, které jsem měl o našem vzájemném vztahu.
