Jako kluci jsme rádi hrávali fotbal. Za hřiště nám sloužil trávník pod okny našeho domu. Naše zápasy byly plné nasazení, kterému se snad vyrovná jen Liga mistrů. Nikdo nechtěl prohrát. Když jsme vyhráli, byl to úžasný pocit. Zdálo se nám, že jsme mistry světa.
Mezi těmi, které pozdravoval Pavel ve svém lidu, je i Epainet, o kterém apoštol píše: "Pozdravujte Epaineta, mně velmi drahého, který se jako první v provincii Asii oddal Kristu." (Římanům 16,5)
Epainet byl prvním křesťanem v celé Asii a Pavel si ho proto vážil. Ono to totiž v té době nebylo snadné. Možná si na něho všichni ukazovali prstem, možná se mu smáli. Možná také přišel o práci a musel si hledat něco nového. Možná...
Být první není vždy snadné. Pavel, můj nejstarší bratr, byl první. Ale mnohokrát si přál, aby to bylo jiné. Občas nás dostal na starost, a když jsme něco vyvedli, schytal to i on, protože byl nejstarší a měl nás hlídat.
Myslím, že většina z nás má ráda pocit prvenství. Přesto jsou prvenství, o která asi nestojíme. Na jednom třídním srazu jsem se setkal se spolužákem, který byl první z naší třídy, kdo se rozvedl. Na další srazu měl zase jeden prvenství v problémech s prostatou... O taková prvenství určitě nestojíme.
Chtěli bychom být na místě Epaineta? Pavel jeho příběh vůbec nerozvádí, ale asi to neměl snadné. Ne, nemyslím teď na nějaké pronásledování. Spíše na to, jaké to je, když jste najednou jiní než všichni ostatní.
Sám jsem to zažil, když jsem se rozhodl, že s ohledem na mé zdraví nebudu kouřit a také se zřeknu alkoholu. Byla to doba, kdy spolužáci pořádali různé večírky a oslavy narozenin. "Jestli jsi chlap, tak se s námi napij!" Tuto větu jsem slyšel nejméně stokrát. Nebylo to snadné. Měl jsem pocit, že jsem všem pro smích.
Nikdy proto nezapomenu na maturitní večírek. Dlouho jsem uvažoval, zda na něj jít. "Co tam budu dělat?", říkal jsem si, "zase budu jen poslouchat posměšky". Nakonec jsem ale šel. Když jsem se pak postupně loučil se spolužáky, poprvé v životě jsem od některých z nich uslyšel: "Vlastíku, ani nevíš, jak ti závidím odvahu nepít a nekouřit. Já to nedokážu a piju, i když mi to vůbec nechutná!"
Pro sousedy musel být Epainet "exot". Uvěřil v nějakého ukřižovaného Žida, který o sobě prohlašoval, že je Bůh. Jaký to mohl být Bůh, když ho jako rouhače jeho vlastní vydali na smrt? Podobné myšlenky slyším i dnes, když se před lidmi přiznám ke své víře.
Uvažuji nad tím, jak asi bylo Epainetovi, když byl jednou v sobotu na bohoslužbě v Římě čten Pavlův dopis a on najednou uslyšel své jméno? Kdybych na jeho místě seděl já, určitě by mi to udělalo radost.
Epainet byl prvním křesťanem v provincii Asie. Stal se příkladem pro druhé. Dodával jim kuráž. Určitě musel mít odvahu a důvěru v Boha. Těším se na chvíli, až se s ním jednou potkám v Božím království a on mi bude vyprávět svůj životní příběh. Těším se na chvíli, až spolu v Ježíšově království budeme slavit Boha. Bude to nádherná bohoslužba.
