Je to už pár let, co jsem poprvé slyšel o tom, že v roce 2012 přijde konec světa. Tehdy to byl vzdálený termín a tak skoro nikoho nezajímal. Teď už v tom roce žijeme. Měli bychom se bát?
O co vlastně jde? V pátek 21.12.2012 skončí Mayský kalendář. Možná by bylo přesnější říci, že skončí jeden velký koloběh Mayského kalendáře. Ten má trvat 5125 let. Podle archeologů začali Mayové psát svůj kalendář v roce 3113 před Kristem. Pokud je to pravda, pak jejich koloběh skončí právě letos. Měli bychom se bát?
Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký rozdíl je mezi tím, když zanikne svět a nebo když přijde vaše smrt? Podle mne to vyjde nastejno. Jedno i druhé znamená můj konec. Měl bych se bát?
V Bibli je zajímavý příběh, který na přelomu letopočtů vyprávěl Ježíš svým posluchačům: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´
Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´
Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´
Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." (Lukáš 12,16-21)
V čem byl problém tohoto boháče? Ne, nebylo to jeho bohatství. Jeho problémem bylo sobectví. Byl tak zaměřen na své pohodlí, že myslel jen na sebe. Ani ho nenapadlo, že konec nastane dřív, než bude mít čas si užít to, co nahrabal.
Sobec, když se blíží jeho konec, prožívá muka z toho, že vše, co má, dostane někdo jiný. Ten, kdo se dokáže o svůj majetek dělit, takové problémy nemá. Naopak. Raduje se z toho, že jeho peníze mohou sloužit dál, i když on už tu nebude.
Pokud se nechci bát konce světa nebo své vlastní smrti, pak nesmím být sobec. A co dál? Jedním z nejvzdělanějších mužů na přelomu letopočtů byl podle Bible apoštol Pavel. Ve svém dopise radí: "Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce..." (Efezským 4,26)
Vzpomínám si na rozhovor se starou paní, která po mozkové příhodě nemohla mluvit. Když jsem ji navštívil v nemocnici, viděl jsem na ní, že ji něco trápí. Začal jsem se jí vyptávat a ona mi odpovídala jen kýváním hlavy.
Měla strach z toho, že jí její syn neodpustí něco, co mu provedla ještě před mozkovou příhodou. S jejím synem jsem se dobře znal a tak jsem věděl, že své mámě už dávno odpustil. Když jsem jí to řekl, viděl jsem, jak se do její tváře vrátil klid.
Po skončení návštěvy jsem se vracel domů. Doma mne čekala zpráva z nemocnice, že stařenka chvíli po mém odjezdu pokojně zemřela. Přišel okamžik, kdy pro ni nastal konec světa. A ona odešla v klidu a beze strachu.
Nevím, zda letos, v pátek 21. prosince nastane konec světa. Neřeším to. Raději se budu starat o to, abych nežil jako sobec a každý den mohl jít spát s vědomím, že můj hněv vychladl dřív, než zapadlo slunce a přišla noc. Snad mi Bůh vždy pomůže najít odvahu odpustit a také o odpuštění poprosit. Pokud se mi to podaří, pak se nemusím bát konce světa a ani toho, že se třeba ráno neprobudím.
Tahle slova berte jako mé trochu delší "péefko" pro rok 2012.
Přeji i vám nesobecky štědré srdce a dostatek sil odpuštění rozdávat i přijímat.
