Boží soud nad Davidem

        Bat-šeba oplakává svého manžela, a když její smutek skončí, stává se další královou manželkou. Brzy nato přivádí na svět syna. David je spokojen. Věří, že problém je vyřešen.

        Bůh to ale vidí jinak. Posílá k Davidovi proroka Nátana, který svému králi vypráví příběh: "V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru.
Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel."⁽³⁾
        Davida to vyprávění tak rozčílilo, že křičí: "Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu."⁽⁴⁾ Nátan se chvíli dívá mlčky na krále a pak rozhodně odpoví: "Ten muž jsi ty!"⁽⁵⁾ Prorok pak svého krále seznámí s tím, jak se k jeho hříchu staví Hospodin. Dá mu jasně najevo, že v otázce hříchu není rozdíl mezi králem a jeho poddaným. Hřích zůstává hříchem, bez ohledu na to, kdo ho spáchal.

Boží soud
        Prorok seznamuje krále s Božím trestem, který ho postihne: "Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne."⁽⁶⁾
        Izraelský vladař se rozpláče jako malé dítě. Uvědomuje si, co udělal. Na rozdíl od Saula, svého předchůdce, se nesnaží svůj čin ospravedlnit: "Zhřešil jsem proti Hospodinu."⁽⁷⁾ David ví, že podle Mojžíšova zákona musí být ukamenován a je připraven tento trest přijmout. Jen touží po tom, aby mu Hospodin odpustil a on tak mohl umírat smířen s Bohem.
        Prorok díky Božímu obdarování v té chvíli vidí, co se odehrává v králově nitru. Obrací se na něho a říká slova, která jsou balzámem na Davidovo bolavé srdce: "Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš."⁽⁸⁾ Vladař chce začít zpívat, ale prorok dodá: "Poněvadž jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít."⁽⁹⁾
        Král v té chvíli málem omdlí. Uvědomuje si, že kvůli jeho hříchu musí zemřít nevinné dítě. Pak ale prorokovi poděkuje. Prorok odchází domů. David sedí a v duchu hovoří se svým Bohem.

Smrt nevinného dítěte
        Syn, který se narodil Bat-šebě, onemocněl. David ví, proč se to vše děje. Přesto se postí a vleže prosí Hospodina o milost pro syna. Nevzpírá se Hospodinovu soudu. Zná ale velkou Boží milost a tak, dokud chlapec žije, prosí o jeho záchranu.
        Jednoho dne si David všímá změny jednání svých sluhů. Dochází mu, že chlapec zemřel. "David vstal ze země, umyl se, pomazal se, převlékl si oděv, vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Pak vstoupil do svého domu a požádal, aby mu předložili chléb, a jedl."⁽¹⁰⁾
        Jeho poddaní se ho ptají: "Jak můžeš takto jednat? Dokud dítě bylo naživu, postil ses a plakal. Jakmile dítě zemřelo, vstaneš a jíš chléb."⁽¹¹⁾ David odpovídá: "Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal, neboť jsem si říkal: Kdoví, zda se Hospodin nade mnou neslituje a zda dítě nezůstane naživu. Teď zemřelo. Proč bych se měl postit? Což je mohu ještě přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí."⁽¹²⁾
        Brzy nato Bat-šeba přichází do jiného stavu. Když končí její těhotenství, přivádí na svět Davidovi dalšího syna, který dostává jméno Šalamoun. Židovský kronikář o něm napsal: "Toho si Hospodin zamiloval a ohlásil skrze proroka Nátana, že ho mají pojmenovat Jedidjáš (to je Hospodinův miláček) kvůli Hospodinu."⁽¹³⁾

Davidovy naučné žalmy
        David se ze svého hříchu poučil. Svou velikost dokazuje tím, že později skládá písně, ve kterých zpívá o tom, jak by měl jednat člověk, který si uvědomí svůj hřích. V jedné písni zpívá:
"Šťastný je člověk,
   jemuž jsou odpuštěny viny,
   jehož hříchy jsou pohřbeny.
Šťastný je člověk,
   kterému Bůh nepočítá provinění
   a v jehož srdci není klamu.
Dokud jsem mlčel a skrýval svůj hřích,
   moje kosti vysychaly a celé dny jsem pronaříkal.
Bože, ve dne i v noci na mne doléhala tvá spravedlivá ruka,
   má svěžest se vytratila jako v letním žáru.
Proto jsem ti, Bože, přiznal svůj hřích
   a odkryl před tebou své špatnosti.
   Řekl jsem: ´Vyznám se Bohu ze svých hříchů!´
   A tys mi odpustil
   a smazal moji špatnost i mé viny.
Proto ať se každý věrně k tobě modlí,
   dokud jsou dveře k tobě otevřené,
   dříve, než nadejde den soudu."⁽¹²⁾
        David se naučil se svým hříchem přicházet k Hospodinu. A to samé radí každému, kdo si uvědomí svůj hřích:
"Zkroušený duch, to je oběť Bohu.
   Srdcem zkroušeným a zdeptaným
      ty, Bože, nepohrdáš!"⁽¹³⁾
____________________
⁽³⁾2.Sam.12,1-4; ⁽⁴⁾2.Sam.12,5-6; ⁽⁵⁾2.Sam.12,7; ⁽⁶⁾2.Sam.12,11-12; ^(7-8)2.Sam.12,13; ⁽⁹⁾2.Sam.12,14; ⁽¹⁰⁾2.Sam.12,21; ⁽¹¹⁾2.Sam.12,22-23; ⁽¹²⁾Žalm 32,1-6; ⁽¹³⁾Žalm 51,19;