Spousta lidí dnes touží po tom, aby měli svůj dům. Zvláště ti, kdo bydlí v panelácích na velkých sídlištích. "Mít tak trochu soukromí", slýchám od lidí, kteří musí snášet hlučné sousedy.
Vlastně se tomu ani moc nedivím. Ve Zlíně jsme měli sousedy, kteří zvláště z pátku na sobotu rádi pořádali hlučné oslavy. Slavili pravidelně, někdy i dvakrát týdně. Tehdy jsem toužil bydlet někde na samotě, abych mohl spát a nikdo mne nebudil.
Apoštol Pavel ve svém dopise nechává pozdravovat zvláštní manželský pár: "Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše, kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů.
Pozdravujte také shromáždění v jejich domě." (Římanům 16,3-5)
Manželé Priska a Akvila museli mít pro strach uděláno. Apoštol Pavel se jen tak něčeho nezalekl. Dokázal přežít kamenování, ztroskotání lodi i uštknutí jedovatého hada. Zde ale nechává pozdravovat manželský pár, který mu zachránil život. To je jistě důvod k vděčnosti a obdivu.
Já je ale obdivuji pro něco úplně jiného. Podle Pavla dovolili, aby se v jejich domě konaly bohoslužby. Měli svůj dům, ale vůbec ne kvůli klidu a soukromí. Když bylo potřeba, dali ho k dispozici církvi. Za to jim patří můj obdiv.
Čtrnáct let jsem bydlel v bytech, které byly součástí budovy, ve které byla i modlitebna. Vím tedy, co to obnáší. Vám, kteří tu zkušenost nemáte, mohu říct, že je to náročné. Hodně náročné. Pokud jste doma, nikdy nevíte, kdy vás někdo vyruší z vašeho soukromí. Po velké amnestii prezidenta Václava Havla několikrát denně zvonili na náš zvonek propuštění vězni, kteří byli přesvědčeni, že co farář, to milionář. Pak je nahradili bezdomovci, kteří si mezi sebou rádi vyměňovali adresy těch "hodných", u kterých uspěli. O různých podvodníčcích, kteří nás přicházeli "pumpnout" na základě hodně dojemných příběhů, už raději ani psát nebudu.
Ono je to náročné i bez amnestovaných, bezdomovců a podvodníčků. Zatímco ostatní měli v sobotu doma klid, u nás byl největší provoz. Začínal dvě hodiny před bohoslužbou a končil někdy až navečer. Po nějaké době jsme začali pociťovat nedostatek soukromí. Proto tak obdivuji Prisku a Akvilu.
Vzpomínám, jak jsem v té době znovu pročítal evangelium podle Lukáše, kde mne zaujala Ježíšova slova: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!" (Lukáš 17,20-21) Jak to Ježíš myslel? Je to prosté. Kristus je král celého vesmíru. Pokud byl Ježíš mezi Židy, bylo jeho prostřednictvím mezi nimi i jeho království.
Dnes je to podobné. Pokud při modlitbě zvu do svého domova Ježíše, vládce nebes i Země, stává se můj domov jeho královstvím, včetně zákonů, které odráží charakter krále. Pohostinnost a štědrost jsou vlastnosti, charakterizující Boha. Pokud je tedy můj domov součástí nebeského království, pak bych měl být také pohostinný a štědrý. Nakonec, vše co mám, mám jen díky Boží milosti, tak proč se nepodělit?
Prorok Izaiáš píše: "Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: »Tu jsem!«
Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne."
Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí." (Izaiáš 58,9-11)
