Vraceli jsme ze sauny. Na zastávce šaliny stála mladá rodina – táta, máma a dcera. Právě si koupili dárek k vánocům a měli z něho už teď velkou radost. Přímo zářili.
Tím dárkem byl závěsný držák monitoru. Nebylo to nic drahého, určitě do pěti set korun. Jenže oni se radovali z toho, jak to teď bude jednodušší při práci na počítači, který měli doma a na kterém se střídali. Těšili se, že si teď při „střídání“ bude každý moci nastavit vzdálenost tak, aby vyhovovala jeho očím i krční páteři.
Zaujali mne, protože na nich bylo vidět, jak jsou šťastní a radostní. Kolem stálo spousta lidí, čekajících na šalinu, ale z nikoho nevyzařovalo tolik prosté radosti, jako z této rodiny. Po chvíli nasedli do šaliny a odjeli, zatímco my ještě asi minutu čekali na náš spoj.
Uvažoval jsem, kdy naposledy jsem se cítil tak bytostně radostný, jako oni, ale nějak jsem si nemohl vybavit ten správný okamžik.V posledních létech jsme si pořídili spoustu věcí, ale taková radost, jakou jsem viděl na těch třech, z nás určitě nevyzařovala.
Nakonec jsem se ve vzpomínkách vrátil do dětství. Na dobu budování socialismu dnes mnozí vzpomínají jako na život v rajské zahradě, ale já takové vzpomínky nemám. Byli jsme početná rodina a máma občas večer nevěděla, z čeho bude druhý den vařit, když byla spíže prázdná a peněženka vlastně také...
Právě z té doby se mi vybavují vzpomínky na chvíle, kdy jsme společně slavili narozeniny některého z nás. Každý dostal zákusek. Tehdy i ze mne zářila podobná radost, jakou jsem viděl u těch tří.
Vybavila se mi vzpomínka, jak jsme byli pozvaní na svatbu. Tam byl k obědu řízek. Ten nepatřil k našemu pravidelnému jídelníčku a tak jsem se na něj také těšil...
Spousta lidí věří tomu, že štěstí a radost jsou přímo úměrné tomu, kolik toho získají a nashromáždí. Jenže ono to tak není. V obchodě vídám lidi, kteří si kupují luxusní zboží, ale v jejich obličeji není ani stopa té radosti, kterou jsme viděl u těch tří.
Přemýšlím, co přináší radost mně. Dnes bychom si zákusek i řízek mohli koupit každý den a peněženka by to moc nepocítila. Nehledám proto radost ve věcech, ale spíše ve vztazích.
Největší radostí je naše malá vnučka. Jednou týdně, vždy v úterý, za ní vyrážím do Prahy a domů se sice vracím unavený, ale radostný a šťastný.
Dalším zdrojem radostí je spokojenost ve tvářích mých nových kamarádů v klubu seniorů, který jsme nedávno založili v prostorách brněnské Adry. Těší mne, jak se na naše pravidelné čtvrteční odpoledne všichni těšíme.
V pondělí mi zase dělá radost, když se nám v naší divadelní dílně daří krůček po krůčku připravovat představení, na kterém se s třemi seniorkami pokusíme s trochou humoru a nadsázky podělit o naše životní zkušenosti.
A tak bych mohl pokračovat ve výčtu každodenních zdrojů radosti.
Přiznávám, že už se neumím tak moc radovat z nových věcí. Spíše pociťuji vděčnost za to, že se nemusím stresovat, když se mi podaří něco rozbít, protože vím, že mám dost na to, abych to rozbité nahradil novým.
Učím se radovat z toho, že ač senior, mohu být stále nějak užitečný. Také se učím radovat z toho, že když sám potřebuji pomoc, mám po ruce vždy někoho, kdo se o mne postará. Tohle učení je pro mne ale mnohem náročnější.
Ano, blahobyt krade radost z nových věcí. Jsou ale radosti, které nám vzít nedokáže. Můžeme se o ně připravit jen my sami, pokud se tomuto druhu radosti nenaučíme.
Přeji i vám příjemný den. Ať z nás všech vyzařuje radost a spokojenost, navzdory tomu, co nás dnes potká.
