Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“
Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. (Lukáš 13,1-3)
Pokud se někomu stane něco zlého, musel to být špatný člověk. Tak se mnozí lidé i dnes dívají na neštěstí druhých. Podobně to viděli lidé, kteří se ptali Ježíše, proč se občas stávají neštěstí, u kterých to ale neplatí, protože postihnou i dobré.
Ježíš jim ve své odpovědi říká, že žijeme na planetě, kde bují hřích a zlo. Proto bychom neměli očekávat, že vše, co zde prožijeme, bude spravedlivé. Zlo totiž není jen okolo nás, ale je zakořeněné i hluboko v nitru každého z nás.
Zlo je v každém z nás, a proto potřebujeme pokání. Co to je? Občas slýchám větu: „Sypu si popel na hlavu.“ Pro mnoho lidí je vyslovení této fráze pokáním. Mají zato, že když z jejich úst zazní tato slova, je tím vše vyřešeno. Jenže to je omyl.
Pokání není jen nějaký vnější projev. Je to změna, která začíná v mé mysli. Je to proces, během něhož se postupně mění můj vztah k Bohu. S tím, jak sílí, postupně slábne můj vztah k hříchu a zlu. Díky tomu se mění můj vztah k druhým lidem a také vůči sobě samému.
Ježíš nevyhrožuje, jen konstatuje skutečnost. Bez radikální změny vztahu ke Stvořiteli musím počítat s tím, že mne čeká věčná smrt. Odmítáním pokání totiž odmítám i Ježíšův dar věčného života. Zlo nemá v jeho nebeské říši žádný prostor, proto musí co nejdříve zmizet i z mého nitra.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
