Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře ...
než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných.“ (Lukáš 17,1+2)
Už od samého počátku života na naší planetě musí být každý člověk ve střehu, protože ďábel usiluje o naši pozornost a je odhodlán k tomu využít jakoukoli příležitost.
Pokušení tu je a ještě nějakou dobu bude. S tím musíme počítat. Ježíš nás ale upozorňuje na další nebezpečí, které nám hrozí. My sami můžeme být pokušitelem a tím se z nás stanou ďáblovi spolupracovníci. Pokud se tak stane, bude to pro nás mít daleko horší následky, než když pokušení sami podlehneme.
Ze slov, která Ježíš pronáší na adresu pokušitelů, běhá mráz po zádech. Pro člověka, který někomu jinému klade překážky na jeho cestě k Bohu, by bylo lepší, kdyby ani nežil. Ježíš dokonce prohlásí, že by pro něho bylo lepší, kdyby se ho společnost jednou provždy zbavila.
V čem je pro nás role pokušitele tak nebezpečná, že by pro nás byla lepší okamžitá smrt? Ježíš říká, že jakmile dám ve svém nitru prostor k tomu, abych začal jiné lidi cíleně odrazovat od jejich touhy najít Boha a získat s ním důvěrný vztah, stávám se malým „ďáblem“ – stavím se na stranu Božích nepřátel. Od toho už je jen malý krůček k tomu, abych se stal definitivním zajatcem zla – člověkem posedlým zlými silami a dobrovolným majetkem a otrokem ďábla. Z tohoto stavu už není vysvobození. Bůh může pomoci jen těm, kdo o to stojí.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
