Čas od času nám příroda dá malou lekci, kterou chce léčit naši pýchu. K tomu, abychom poznali, jak jsme malí, stačí jedna sopka, která upustí do vzduchu “trochu“ popela. Najednou poznáváme zranitelnost moderních vynálezů i našeho stylu života.
Včera mne zaujal článek kolegyně Lucie Ramnebornové. Připomíná v něm významné výročí pražského orloje. Mimo jiné píše: “Není to neuvěřitelné, dožít se v „dobré kondici“ šestistého výročí? Staroměstská radnice spolu s orlojem je národní kulturní památkou a proto se o ni také dobře pečuje...“
Orloj je v takovém stavu jen díky tomu, že ho někdo neustále udržuje a opravuje.
V jedenácti letech mne starší bratr vzal na výlet k pražskému orloji. Byl jsem tehdy hrdý na své předky, kteří dokázali vytvořit něco tak dokonalého. Orloj se pro mne na pár let stal symbolem lidského umu.
Dnes obdivuji důmyslné programy v mém počítači, které dokážou zvládat víc funkcí, než všechny orloje světa. Obdivuji i mého syna, který mi počítač udržuje. Při mé odvaze experimentovat to se mnou a mým počítačem Vlastík nemá vůbec snadné.
Kdybyste se mne ale zeptali, který “výtvor“ obdivuji nejvíc, odpověděl bych, že nebeský orloj. Když jsem poprvé jako kluk spal pod širákem v horách, byl jsem tou oblohou posetou hvězdami přímo fascinován. A jsem až dodnes.
Slunce vychází a zapadá tak přesně, že podle něj můžeme měřit čas. Planety i hvězdy mají své dráhy. Malá odchylka dráhy naší planety by pro nás měla ničivé a smrtelné důsledky.
Vesmír je daleko složitější orloj než ten pražský. Kolegyně Ramnebornová napsala: “Staroměstský orloj byl od svého vzniku před šesti sty lety mnohokrát opravován. Jeho „dobrá kondice“ tedy není náhodná... Pražský magistrát ho před polovinou 18. století dokonce chtěl prodat do starého železa! Jeho stav byl totiž katastrofický.“
Při čtení článku o Staroměstském orloji jsem si vzpomněl na jeden večer. S přáteli jsme tehdy putovali Nízkými Tatrami. Tu noc jsme se chystali spát venku. Bylo jasno a tak jsme skončili u hvězd, které nám svítily nad hlavou. Nakonec jsme začali řešit otázky: “Jak to, že má vesmír takový řád? Kdo ho udržuje v chodu? Potřebuje také občas opravit?“
To, že je vesmír v takové kondici miliony a možná miliardy let po svém vzniku, je pro mne dalším důvodem, abych věřil ve stvoření i Stvořitele. A nejen ve Stvořitele, ale i v Hybatele vesmíru. Doktor Grygar se nebojí přiznat: "Samotná existence vesmíru je neobyčejná a podivuhodná záležitost. Neumíme pochopit, proč to pořád funguje."
Ježíš v jedné diskuzi musel čelit útoku svých nepřátel, kterým vadilo, že podle nich přestoupil Boží zákon, když v sobotu uzdravil nemocného.
Odpověděl: "Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji." (Bible, Jan 5)
V těchto slovech nalézám odpověď na mou otázku, kdo udržuje nebeský orloj v tak dobré kondici.
Pohled na noční oblohu posiluje mou víru v Boha. A také mou důvěru v jeho slib, že jednou uzdraví naši nemocnou planetu. Na chvíli zastaví část nebeského orloje a na planetě Zemi obnoví prostředí vhodné pro život bez konce. I díky pohledu na krásu nočního nebe věřím na věčný život v Božím království. Věřím, že můj život má hlubší smysl, než se jen narodit, chvíli tu pobýt a pak zemřít.
Isaac Newton léta pracoval na zdokonalení dalekohledu, protože ho přitahoval tajemný vesmír. Své pozorování hvězdné soustavy shrnul do následujícího konstatování: "Člověk by musel být slepý, kdyby ve spořádanosti vesmíru neviděl nekonečnou moudrost Stvořitele, a musel by být blázen, kdyby to nepřiznal."
