Už jste někdy měli auto v pubertě? Já mám poslední týdny pocit, že je to jediné vysvětlení chování mého Oplíka. Adoptoval jsem ho před čtyřmi roky až z Itálie. Měl nějaké mouchy, jaké sedmiletá auta mívají, ale ty se během pár týdnů podařilo vychytat, takže pak jezdil víc jak tři roky bez problémů.
Jeho pubertální chování začalo loni v létě. Přestěhovali jsme se z Frýdku do Brna a Oplíkovi to brněnské klima nějak nesedlo. Snažil jsem se mu domlouvat, ale nic. Tak jsem ho nakonec nechal v polepšovně a věřil, že jsou tam lepší odborníci.
Trvalo to skoro dva měsíce, ale Oplík se vrátil domů jako vyměněný. Poslouchal na slovo a vypadalo to na oboustrannou spokojenost. Celou zimu jezdil skvěle. Jenže jak přišlo jaro, zase mu začal docházet dech a moje domluvy ignoroval.
Znovu jsem ho svěřil odborníkům v polepšovně, ale tentokrát vzdoroval a odmítal poslušnost i tam. Tak jsem se rozhodl, že ho zavezu do menší rodinné polepšovny na Slovácko. Možná mu bude tamní klima lépe vyhovovat a najde společnou řeč s odborníkem, který se mu pokusí domluvit.
Uvidím, jak to s Oplíkem dopadne. Pokud ani slovácká mise nepomůže, zřejmě se s ním budu muset rozloučit a přenechám ho někomu, kdo se ještě pokusí dát mu poslední šanci. A já asi konečně uvěřím radám kamarádů, že při adopci auta platí: "Čím mladší, tím lepší!"
Možná se u auta počítají roky jako u pejsků. V tom případě už je můj dvanáctiletý Oplík senior. Na nějaké ty má vrtochy nárok a já bych po něm neměl chtít, aby byl stejně výkonný, jako ve svých nejlepších letech.
