V Aténách Pavel prožívá něco nového. Tentokrát nezačíná svůj pobyt okamžitou návštěvou synagógy a dokonce ani hned nevyhledává židovskou komunitu. To si nechává na pozdější dobu, až pozná místní prostředí. Několik dnů prochází tímto nádherným městem. Jako Žid byl vždy přesvědčen, že nejkrásnější město světa je Jeruzalém a nedal ani dopustit na chrám, jehož zlatá střecha byla dominantou celého města.
Teď prochází Aténami a vidí desítky nádherných chrámů a paláců. Při té podívané si začíná uvědomovat pomíjivost všeho, na co byl doposud, jako Žid tak hrdý. Zde v Aténách začíná přemýšlet o novém žebříčku hodnot. Uvědomuje si, že jeruzalémský chrám není to nejcennější, co má. I na tuto židovskou chloubu platí jeho slova, která později napsal svým přátelům ve Filipech: "Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic..." (1)
Během svých toulek Aténami Pavel obdivuje všechny umělecké skvosty. Na vlastní oči vidí sochy filozofů, jejichž díla studoval. Při tom všem si ale uvědomuje, že žádný chrám nemůže pojmout Boha. Skutečný Bůh je totiž stejně nekonečný, jako vesmír, který vytvořil.
Při jedné takové procházce Aténami Pavel přemýšlí o tom, v čem spočívá jedinečnost Jeruzaléma. Ještě před pár lety v tom měl jasno. Teď mu najednou docházejí slova. A pak se mu vybavuje jeden rozhovor Hospodina s Mojžíšem. Bůh si tehdy židovského vůdce zavolal na horu, kde s ním chtěl v klidu rozmlouvat. Přitom mu říká: "Vyřiď Izraelcům, ať mi postaví svatyni. Vše ti ukážu a vysvětlím. Ty pak podle toho namaluješ plány." Mojžíš poslechl a v krátké době byl postaven svatostánek, ve kterém byl uctíván Bůh.
Pavlovi při těch úvahách dochází, že všechny předměty i obřady v chrámu symbolizují to, co pro nás dělá Ježíš. Pokud tomu tak je, pak nejen jednotlivosti, ale i celek může být symbolem něčeho, co je v nebi. "Jestli to je pravda, pak ten nejkrásnější chrám musí být v nebi!" říká si najednou překvapeně.
Později Pavel tyto své úvahy formuluje v dopise, který napsal svým židovským krajanům: "To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem; nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí. Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří." (2)
Aténský pobyt se zpočátku podobá tomu, co Pavel prožíval, když byl skoro tři a půl roku v Arábii. Tehdy si myslel, že už pochopil vše, co bude ve své službě potřebovat. Nyní poznává, že každý člověk potřebuje osobní přístup. To, co jednoho k Ježíši přivádí, může druhého naopak odradit. Pavlovi je proto jasné, že styl jeho práce a důkazy, které bude předkládat pohanům v Aténách, musí být úplně jiné, než ty, které dosud používal při práci mezi Židy.
V Aténách s Pavlem zůstal jen Lukáš. Silas s Timoteem v té době pracují v Beroji, protože členové nového sboru, který tam vzniká, potřebují někoho, kdo je zasvětí do všech křesťanských zásad. Oba dva jsou si vědomi, jak velká zodpovědnost jim byla svěřena. Jsou ale svědomití a tak se jim v krátké době daří upevnit víru svých berojských bratrů natolik, že se mohou také vydat na cestu do Atén.
Pavlovi se totiž po několika dnech mezi Řeky po svých spolupracovnících začíná stýskat a tak jim posílá vzkaz, aby za ním co nejdříve přišli. V této době začíná pravidelně navštěvovat místní synagógu, ve které diskutuje s židy i obrácenými pohany. Tento způsob práce už ale nepovažuje za své hlavní poslání zde v Aténách.
Také Silasovi s Timoteem se v Beroji stýská po dlouhých večerní diskuzích, ve kterých je Pavel připravoval na dobu, kdy se budou muset postavit na vlastní nohy, protože jim Pán dá samostatný úkol. Proto se snaží co nejrychleji zvládnout svůj úkol a hned, jak se jim to podaří, vyráží za Pavlem.
Po několikadenní cestě konečně oba dva ve zdraví dorazí do Atén. Pavel s nimi ještě ten večer probírá své úvahy o nebeské svatyni. Je zvědavý na jejich názor a má radost, když vidí, že prožívají stejnou radost, jakou měl on sám, když mu Bůh tyto pravdy ukázal.
Druhý den Pavel doprovází Silase a Timotea při jejich prohlídce Atén. Vodí je po městě a ukazuje místa, která už v předchozích dnech sám navštívil a která podle něj stojí za zhlédnutí. Zastaví se s nimi u zvláštního pomníku. V Aténách jsou stovky pomníků, protože Řekové mají celou armádu bohů. Každý pomník nese jméno boha, kterému je zasvěcen. Na každou lidskou činnost dohlíží alespoň jeden řecký bůh. Sami Řekové někdy neví, kterého boha mají prosit za vyřešení konkrétního problému. Protože, kdyby se obrátili na špatného boha, ten by jim stejně nemohl pomoci a toho správného by si tím znepřátelili.
Díky tomuto přístupu k náboženství postavili už mnohem dříve Atéňané jeden zvláštní pomník. Když se u něho zastavují, Silas s Timoteem marně hledají jméno boha, jemuž je oltář zasvěcen. Je na něm nápis: "Neznámému bohu". Pavla v té chvíli napadá, že je to zde nejspíš jediný oltář, který mohli pro svou oběť použít i Židé.
Večer jsou všichni unaveni. Shodují se ale na tom, že Atény jsou krásné město. Přitom se vzájemně utvrzují v názoru, že tomu, co jednou bude v Božím království, se Atény v žádném případě rovnat nemohou. Večer, když jdou po dlouhém dnu, naplněném spoustou zážitků, konečně spát, ještě chvíli sní o nádheře, která je jednou čeká v Božím království.
________________________________________________________
(1) Filipským 3,7+8; (2) Židům 9,23+24
