Všichni nad mrtvou plakali a naříkali. On řekl: "Neplačte. Nezemřela, ale spí." Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela. (Lukáš 8,52+53)
Při čtení tohoto příběhu jsem si vzpomněl na dětskou říkanku, kterou jsem poprvé slyšel od mé babičky. Smál jsem se tehdy mému bratranci a ona, když to zjistila, třikrát po sobě pronesla: „Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému.“
Ježíš vše vidí jinak než ti, kteří oplakávají smrt mladé dívky. Jenže všichni jsou tak přesvědčení o tom, že už tu není žádná šance, že se Ježíši začnou pěkně nahlas posmívat.
Jejich posměch ještě zesílí, když je Jairos vykáže ze svého domu. V té chvíli začnou pokřikovat i na něj. Mezi sebou si říkají: „Chudák Jairos se z toho smutku zbláznil. Pokud věří, že malá, pro kterou už příbuzní vyrábějí rakev, jen spí, tak nemůže být normální. Duševně zdravý člověk by přece takovému nesmyslu nevěřil.“
Všichni pak opouštějí dům představeného synagogy a myslí si o tom všem své. Jsou přesvědčeni, že pravda je na jejich straně. Nejdou ale daleko. Jsou si jisti tím, že pravda se brzy ukáže a Jairos je ještě rád zavolá zpět.
Zítra se dočteme o tom, jak Ježíš mrtvou dívku „probudil k životu“. Jak se pak asi cítili ti, kteří se smáli? Přišli to s rodinou Jaira oslavit? A pokud ano, prožívali skutečnou radost?
To už se nedovím, protože evangelisté o tom mlčí. I tak si ale z tohoto příběhu mohu vzít další poučení. Měl bych si dát pozor, abych se neposmíval těm, kdo vidí realitu očima Ježíše, a proto vidí naději i tam, kde ostatní upadají v beznaděj.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
