Připomeňme si text Bible, kterým jsme se zabývali už minule. Popisuje okamžiky, které rozhodly o tom, že z celého předpotopního světa se zachránil jen Noe a jeho rodina. Osm lidí.
V knize Genesis je následující zpráva: V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všechen dobytek rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi rozmanitých druhů i všechno ptactvo rozmanitých druhů, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal.
A Hospodin za ním zavřel. (Genesis 7,11-16)
Je to už skoro půl století, kdy jsem jako malý kluk s tatínkem poprvé navštívil ZOO. Mám rád přírodu i zvířata a tak jsem si připadal jako v ráji. Bylo to něco úžasného. Nejraději bych tam zůstal...
Pak jsme došli až do pavilonu opic. "Fuj! Tady je smrad!" To byla slova, kterými jsem reagoval na vzduch, který tam byl. Tehdy jsem si poprvé v životě uvědomil, že tam, kde je "život" v uzavřeném prostoru, to někdy i pěkně smrdí. A nemusí to být jen u opic. Stačilo, abychom doma měli čočku.
Jednou, když jsem znovu četl v Bibli o potopě světa, mne napadlo, že to i v té Noeho arše muselo pěkně smrdět. Zvláště v době, kdy pršelo, byly velké vlny, a proto musel být zavřený i světlík, který byl na horní palubě.
Přemýšlel jsem o tom, jaký vzduch musel být v arše. Bylo to v době, kdy jsem měl jeden zdravotní problém - pokud jsem byl v místnosti, kde bylo teplo a byl v ní "vydýchaný vzduch", tak jsem omdlel. Byl jsem proto tehdy rád, že sám nemusím být v lodi, kterou postavil Noe a Bůh pak do ní přivedl celý zástup zvířat. "Tam bych asi nepřežil," říkal jsem si.
Uplynulo pár let a já se stal součástí mé církve. I ona je charakteristická tím, že je v ní zvláštní klima, tak jako v každé společnosti, kde je pohromadě více lidí. Občas je dusno, jindy zase "vydýchaný vzduch" a někdy to vypadá, že si všichni dali "čočku". Není to někdy snadné.
Mnozí lidé odmítají církev jako takovou. Poukazují právě na to, že církev se skládá z lidí, kteří jsou někdy pěkní darebáci a pokrytci. Je to pravda. Církev tvoří lidé. Lidé, kteří jsou hříšní a o své hříšné přirozenosti ví. Proto to v církvi často vypadá jako v arše.
Právě příběh o potopě světa mi pomohl pochopit důležitou roli této nedokonalé církve. Mám možnost si vybrat. Buď vstoupím do "smradlavého korábu" nebo zůstanu venku.
Venku se budu ještě chvíli kochat tím krásně čerstvým a možná i voňavým vzduchem. Bude to možná to poslední, co si uvědomím, než mne smete záplavová vlna hříchu a zla.
Uvnitř bude sice smrad, ale nebude tam voda potopy. Občas možná bude i dusno, ale to vše jednou skončí a já pak vystoupím z této lodi na pevnou zem. O tom ale zase příště.
Bůh je úžasný. Nebojí se svou církev "složit" z takových lidí, jako jsem já. Kdyby do ní pustil jen dokonalé lidi, kteří už "nesmrdí", neměl bych šanci.
