Ráno Pavla přivádí stráž před veleradu. Přítomen je i Klaudios Lysias, velitel římské posádky v Jeruzalémě. Je velice zvědavý, jaké obvinění Židé proti tomu apoštolovi vznesou. Protože je Pavel římský občan, chce mu Klaudios zajistit spravedlivý proces.
Členové velerady nevypadají, že by měli moc dobrou náladu. Vadí jim, když se musí scházet na rozkaz římského velitele. Klaudios je sice slušně požádal, ale oni ví, jak by to dopadlo, kdyby jeho žádost odmítli. Teď se jejich zloba obrací na toho zrádce. Před několika lety byl jeden z nich. Dostal to nejlepší vzdělání. A jak se jim za to odvděčil? Přešel do křesťanské sekty a začal do ní svádět čím dál tím víc Židů.
Pavel sleduje jejich nepřátelské pohledy. Nečeká, až mu položí první otázku a začíná sám: "Bratři, sám Bůh ví, že mám čisté svědomí!" (1) Jako by píchl do vosího hnízda. Velekněz to pokládá za rouhání a dává příkaz strážnému. Ten poslechne a udeří Pavla pěstí do úst. Pavel setře krev z rozraženého rtu a pak volá na velekněze: "Ty křiváku, tebe jednou uhodí Bůh! Tváříš se jako ochránce zákona a místo spravedlivého soudu rozdáváš rány." (2) Když ho strážný okřikne, jak to mluví s veleknězem, omluví se. Nevěděl, že je to velekněz. Od toho by podobné jednání nečekal.
Pavel si ještě velice dobře pamatuje, jak byla velerada vždy rozdělená na dva tábory. Jeden tvoří saduceové a druhý farizeové. Stále mezi sebou vedou spor o to, zda můžeme věřit ve vzkříšení a zda existují andělé a další mimozemské civilizace. Saduceové to popírají, zatímco farizeové v to upřímně věří.
"Bratři," promluví znovu, "jsem farizeus a byl jsem tak už od mládí vychován. Jsem postaven před soud, protože hlásám naději na vzkříšení a věčný život!" (3) V té chvíli obě strany zapomínají, že mají soudit Pavla a začínají se přít mezi sebou. Farizeové chtějí, aby byl Pavel osvobozen. Říkají: "Vždyť se ničím neprovinil. Co když k němu opravdu promluvil duch nebo anděl? Dejme si pozor, abychom se nestavěli proti Bohu!" (4)
V té chvíli se v soudní síni rozpoutává taková mela, že velitel Pavla raději odvádí zpět do pevnosti. Pavel je znovu sám ve své cele. Přemýšlí, zda bylo správné, že navštívil Jeruzalém. Co když špatně pochopil hlas, který mu říkal, aby navštívil o letnicích chrám? Není chyba, že se stále snaží zachránit co nejvíce Židů, přestože ho Pán posílá pracovat mezi pohany?
Pavel takto rozjímá a nemůže usnout. Znovu si uvědomuje, že se nebojí smrti. Má jen podobné obavy, jako vyjádřili farizeové před veleradou, když říkali: "Dejme si pozor, abychom se nestavěli proti Bohu!" Jak tak Pavel přemýšlí, najednou se v jeho cele rozzáří stejné světlo, jaké viděl, když šel do Damašku. Jen ho teď vůbec neoslňuje. Naopak, cítí, jak mu dodává novou životní energii.
Padá na kolena, aby se poklonil Ježíši, který ho navštívil ve vězení. Ježíš ho uchopí za ruku a říká mu: "Pavle, neztrácej odvahu! Vydal jsi o mně statečné svědectví v Jeruzalémě a vydáš je i v samotném Římě."(5) Pak Ježíš odchází a když se Pavel zase ocitne ve tmě své cely, spokojeně usíná.
Mezitím se v Jeruzalému schází čtyřicet mladých židovských fundamentalistů. Skládají slavnostní slib, že do svých úst nevezmou ani kousek jídla a nenapijí se, dokud Pavla nezabijí. Navrhnou veleradě, aby požádala o nový výslech vězně a ten bude cestou do soudní síně zavražděn. A pak to oslaví pořádnou hostinou.
Ráno navštěvují velekněze, který jim dává pro jejich vražedný plán své požehnání. Tak působí zaslepenost. Ten, který měl dbát na dodržování práva a morálky, schvaluje úkladnou vraždu. Je to jen další důkaz toho, jak daleko odešel Boží lid od svého Hospodina.
Čtyřicet mladých mužů si ve své zaslepenosti neuvědomuje, že jejich půst nemůže mít žádný význam. Už prorok Izaiáš oznámil Hospodinův pohled na takové ceremonie: "Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji?" (6)
O tomto plánu se dovídá Pavlův synovec. Vypraví se do pevnosti a vše prozradí Klaudiovi. Ten ho požádá, aby o tom nikomu neříkal a mlčel i o své návštěvě v pevnosti. Pak už na nic nečeká a okamžitě píše dopis Felixovi, římskému místodržiteli v Césareji.
Dvěma důstojníkům dává rozkaz, aby po setmění nastoupilo dvě stě pěšáků, sedmdesát jezdců a dvě stě lehkooděnců. Budou dělat ozbrojený doprovod Pavlovi, který se musí dostat ve zdraví k Felixovi. Večer se vojáci skutečně vydávají na cestu a druhý den předávají Pavla do pravomoci římského místodržícího v Césareji.
Felix dostává Klaudiův list: "Klaudios Lysias zdraví vznešeného místodržitele Félixe. Muže, kterého ti posílám, se zmocnili Židé a chtěli ho zabít. Když jsem se dověděl, že je to římský občan, zasáhl jsem s vojenským oddílem a vysvobodil ho. Chtěl jsem přesně zjistit, z čeho jej obviňují, a proto jsem ho dal přivést před jejich radu. Shledal jsem, že se žaloba týká sporných otázek jejich zákona, ale že nejde o žádný zločin, který by zasluhoval smrt nebo vězení. Protože jsem se dověděl, že proti tomuto muži chystají úklady, posílám ho ihned k tobě a také žalobcům jsem nařídil, aby ho žalovali před tvým soudem."(7)
Felix přebírá Pavla a vojáci se vrací do Jeruzaléma s potvrzením od místodržitele, že vězně v pořádku dopravili do Césareje. Felix Pavla nechává střežit ve vládní budově, kterou kdysi nechal s velkou pompou postavit Herodes Veliký.
A co těch čtyřicet mladých fundamentalistů? Pokud svůj slib vzali vážně a rozhodli se ho dodržet, pak museli zemřít žízní a hladem, protože svou přísahu, že Pavla zavraždí, nesplnili. Vlastně ani nemohli, protože Pavel dostal Ježíšovo ujištění, že se ještě podívá až na císařský dvůr v Římě.
_______________________________________________________________________________________________________________
(1)Skutky 23,1; (2)Skutky 23,3; (3)Skutky 23,6; (4)Skutky 23,9; (5)Skutky 23,11; (6)Izaiáš 58,4-5; (7)Skutky 23,26-30;
