Obě Marie uvěřily, že Ježíš vstal z mrtvých. Viděly prázdný hrob a mluvily s andělem, kterého za nimi poslal Ježíš. Byly sice vystrašené, protože se s andělem se člověk nesetkává každý den. Ale spěchaly, aby se o tu radostnou novinu podělily s ostatními truchlícími.
Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům.
A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny."
Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí." (Matouš 28,8-10)
Ženy spěchají, aby vyřídily vzkaz učedníkům, kteří se ze strachu zavřeli v jednom z jeruzalémských domů. Podle zprávy Jana se s Ježíšem setkala jen Marie Magdalská, když se o něco později k hrobu vrátila spolu s Petrem a Janem: Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?"
V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."
Ježíš jí řekl: "Marie!"
Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´.
Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu."
Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl." (Jan 20,14-18)
Podívejme se, jak toto setkání popisuje Marek: "Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů.
Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali. Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili." (Marek 16,9-11)
Ježíšova smrt přinesla mnoho slz. V tom vyprávění je ale něco zajímavého. Většinou truchlí déle ženy než muži. Zde ne. Když se ženy setkaly s andělem, který jim ukázal prázdný hrob, "s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům." Ženy uvěřily, že jejich Mistr žije a slzy vystřídala radost.
S učedníky to bylo jinak. Marie jim vyřídila, co prožila. Jenže, "když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili." Učedníci Marii nevěří a pláčou dál. Kdyby měli stejnou víru, jakou prokázaly ženy u Ježíšova hrobu, mohli se radovat. Zbytečně si tak protahují své truchlení a zármutek.
Ženy prožily naplnění starého proroctví: Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: "Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil." (Izaiáš 25,8+9) To, co prožily ženy u hrobu, budou jednou prožívat křesťané, kteří se zaživa dočkají Ježíšova návratu. Bůh jim setře slzy z očí.
Pane, tak, jako jsi utřel slzy Marii, utíráš slzy i nám. Těším se na chvíli, kdy mi jednou, až se vrátíš na naši Zemi, utřeš i tu poslední.
