Při čtení závěrečných událostí Ježíšova pozemského života by se nám mohlo stát, že nám v tom všem unikne jednání těch, kteří měli evidentní zájem na odstranění Mesiáše. Měli osobní zájem, který jim bránil v tom, aby jednali podle zákonů, na které se tak rádi odvolávali, když soudili druhé.
Včera jsme tyto duchovní vůdce opustili ve chvíli, kdy jim Jidáš hodil k nohám třicet stříbrných, které od nich dostal za to, že jim vydá Ježíše. Podívejme se na jejich reakci: Velekněží sebrali peníze a řekli: "Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev."
Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje `Pole krve´ až dodnes.
Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: `Vzali třicet stříbrných, cenu člověka, na kterou ho ocenili synové Izraele; a dali ji za pole hrnčířovo, jak jim přikázal Hospodin.´ (Matouš 27,6-10)
V tomto textu jsou dvě nepřesnosti. Ta první, proroctví, které je připisováno Jeremiášovi, tento prorok nenapsal. Spíš to byl Zacharjáš, který napsal slova, která jsou tomuto textu velmi podobná: Řekl jsem tedy: "Pokládáte-li to za dobré, vyplaťte mi mzdu; ne-li, nechte být." Tu mi odvážili jako mzdu třicet šekelů stříbra. Nato mi Hospodin řekl: "Hoď to tavičovi, tu nádhernou cenu, jíž mě ocenili." I vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem je v Hospodinově domě tavičovi. (Zacharjáš 11,12+13) Ale protože Jeremiáš se ve svých proroctvích několikrát zmiňuje o hrnčířích, určitě dokážeme pochopit, že se Matouš, který jako bývalý celník nebyl expertem na texty starých proroků, zmýlil.
Tou druhou nepřesností je tvrzení velekněží, že peníze, které jsou "odměnou za krev", nemohou vzít do chrámové pokladny. Ve Starém zákoně nic takového není. Jediná mzda, která nesměla být přijata do chrámu, byla odměna, kterou dostali muži a ženy živící se prostitucí. (Deuteronomium 23,19) Vypadá to spíš, že se tu velekněží odvolávají na nějakou tradici. A to je zvláštní.
Izraelští duchovní nemají problém přestoupit šesté přikázání. Klidně zaplatí zrádci i falešným svědkům, jen aby se zbavili Ježíše. V té chvíli jim nevadí, že jednají v rozporu s "ústavou" svého národa, protože Desatero tvořilo právní základ židovské společnosti.
Stejní lidé ale mají problém přijmout zpět peníze od člověka, kterému zaplatili za zradu. Přitom to nebyl Jidáš, kdo Ježíše odsoudil na smrt. Ten je k němu jen dovedl. Byla to velerada v paláci velekněze, která nad Ježíšem vynesla ortel. Tradice je pro členy velerady důležitější a posvátnější, než slovo samotného Hospodina.
Jak jsme na tom dnes my? Jak jsem na tom já sám? Pán Ježíš shrnul celý zákon do jednoho slova – láska. "Miluj Boha z celého srdce a svého bližního jako sama sebe." A tak dřív, než se začnu pohoršovat nad tím, jak ti velekněží mohli být tak zkažení, možná bych měl raději chvíli přemýšlet o sobě. Zažil jsem diskuze, ve kterých jsem se přel o "tradice" tak vehementně, že jsem se v té chvíli víc miloval svůj postoj, než svého oponenta.
Pane, pomoz mi, aby mé osobní zájmy neovlivňovaly můj vztah ke Tvému zákonu. Už mne milovat i ty, kdo se mnou nesouhlasí.
