Vraťme se dnes znovu k tomu, co prožíval Petr, když zpovzdálí pozoroval soud s Ježíšem. Bylo už skoro ráno. V paláci velekněze se střídali podplacení svědkové a snažili se zavdat příčinu k Ježíšově odsouzení. Petr seděl ve dvoře paláce a jen se díval.
Co vše se mu v té chvíli asi honilo hlavou a o čem přemýšlel? Možná se domníval, že je v bezpečí. Matouš píše: Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: "I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!"
A on přede všemi zapřel: "Nevím, co mluvíš."
Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: "Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem."
On znovu zapřel s přísahou: "Neznám toho člověka."
Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: "Jistě i ty jsi jeden z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!"
Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka."
V tom zakokrhal kohout.
Petr se rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: `Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.´
Vyšel ven a hořce se rozplakal. (Matouš 26,69-75)
Musel to být šok. Ve chvíli, kdy padl rozsudek, ho najednou poznává jedna z žen. Petr, který se ještě před pár hodinami chtěl za Ježíše bít, najednou tvrdí, že Ježíše nezná. Pak zapírá podruhé a nakonec i potřetí. Kdyby se neozvalo kohoutí kokrhání, možná by zapíral až dodnes.
Jak to, že má Petr najednou strach z toho, že někdo pozná jeho vztah k Ježíši? Možná to bude i v tom, o čem jsme přemýšleli včera. Petr už se najednou necítí být součástí toho, co se děje okolo něj. Nebo si možná přeje, aby se ho to netýkalo. Proto se snaží budit dojem, že je náhodný pozorovatel, který se k tomu všemu jen připletl.
Jenže někde uvnitř cítí, že na Ježíše nemůže zapomenout. Vzpomíná na to dobré, co spolu zažili. Jak ho Ježíš učil vidět Boha v úplně jiném světle. Ne jako spravedlivého despotu, ale jako milujícího tátu...
Podívejme se nyní na to, jak stejnou situaci popsal doktor Lukáš. Přidává jeden zajímavý detail: Petr řekl: "Vůbec nevím, o čem mluvíš!"
A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout.
Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: "Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát."
Vyšel ven a hořce se rozplakal. (Lukáš 22,60-62)
Přemýšleli jste někdy o tom, co asi v té chvíli uviděl Petr v očích svého Mistra. Odsouzení nebo milost a odpuštění? Jsem přesvědčen o tom, že v očích svého učitele uviděl zármutek. Ježíši nebylo jedno, že ho opustili všichni jeho učedníci. Bolelo ho to. Jenže, vedle této bolesti viděl Petr v Ježíšových očích i odpouštějící lásku. Petr najednou ničemu nerozuměl. Nerozuměl tomu, co se děje s Ježíšem a nerozuměl ani sám sobě. Věděl jen jedno. Věděl, že ho Ježíš miluje.
Pane, jak moc se podobám Petrovi. Také často nerozumím tomu, co prožívám. Ale vím, že mne máš rád stejně, jako jsi miloval Petra. Díky.
