Nedávno jsem dostal mail s otázkou, zda Ježíš může být Bůh, když je v Bibli nazýván Božím synem? S tímto označením Ježíše se setkáváme právě v dnešním textu z evangelia podle Matouše.
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. (Matouš 16,13-17)
Když jsem tento rozhovor četl poprvé, tak jsem přemýšlel, proč se Ježíš učedníků vyptává na něco, co musel vědět lépe než oni. Jako Bůh přece viděl do srdce lidí a tak věděl, nejen co si lidé o něm vypráví, ale dokonce i to, co si o něm myslí.
Později jsem díky tomuto rozhovoru pochopil jeden ze základních principů modlitby. Bůh si přeje, abychom při modlitbě uvažovali sami o sobě a také o svém vztahu k němu. Protože, z mého pohledu není důležité, co si o Bohu myslí lidé okolo mne, ale co si o něm myslím já. Z hlediska spasení mi nepomůže, když budu žít mezi samými křesťany, pokud já sám do svého srdce nepustím Ježíše a sám se nestanu křesťanem – kristovcem.
Lidé měli na Ježíše v té době různé pohledy. Herodes se domníval (a asi by si to i přál), že Ježíš je vzkříšený Jan Křtitel. Židé zase uvažovali o tom, že to Eliáš sestoupil od Boha z nebe. Podle učedníků ho někteří považovali za Jeremiáše či za některého z dalších proroků.
Petr nakonec prohlásí, že pro něj je Ježíš Mesiášem – Spasitelem. Ježíš ho pochválí a pak podotkne, že tuhle informaci nemohl získat jinak, než od nebeského Otce.
O Ježíši už toho bylo napsáno tolik, že bychom to vše nedokázali přečíst ani za celý život. Jedni o něm píšou jako o svém spasiteli, další z něj dělají podvodníka. Jsou i tací, kteří zpochybňují jeho existenci a tvrdí, že žádný Ježíš nikdy nebyl, že si ho vymysleli učedníci. Muslimové ho považují za proroka, podobného samotnému Mohamedovi.
Určitě je dobré vědět, co si o Ježíši myslí druzí lidé. Znát pohledy učenců – třeba archeologů, historiků a teologů. Jenže to vše nestačí. Ježíš se ptá i mne: "Za koho mne považuješ Ty?" A čeká na moji odpověď. Je to ta nejdůležitější odpověď mého života. Závisí na ní moje věčnost. Pokud mu odpovím, že je můj Spasitel, budu s ním prožívat věčnost v jeho království. V opačném případě zaniknu jednou provždy a už nebude cesta zpět.
Petr se naučil naslouchat tichému Božímu hlasu a proto v Ježíši poznal svého Spasitele a rozhodl se ho přijmout jako Pána svého života. A až do své mučednické smrti respektoval vůli svého nebeského vladaře. Ježíš byl nejenom jeho přítel, ale i Bůh. A nejen Petrův. Také Tomáš, když se setká s Ježíšem po jeho vzkříšení, volá: "Můj Pán a můj Bůh." (Jan 20,28)
Ježíši, jsem rád, že jsem Tě poznal nejen jako moudrého učitele, ale i jako svého Pána a Spasitele. Jsem rád, že jsi můj Bůh. Bůh, který na počátku stvořil svět a život na něm. Těším se na chvíli, kdy se ujmeš vlády i nad naší Zemí. Do té doby, prosím, vládni v mém srdci.
