Už jste se někdy chtěli někoho zbavit? Ne, nebojte, nemám na mysli vraždu. Ale spíš mi jde o to, zda jste se někdy setkali s někým, kdo byl tak otravný, že jste si přáli, abyste ho nepotkali?
Matouš popisuje, jak se Ježíš nedaleko Týru setkal s pohanskou ženou, která na něj vytrvale volala, aby zachránil její dceru, která byla posedlá zlými démony. Zřejmě šla souběžně s nimi a křičela: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." (Matouš 15,22) Je docela možné, že tuto větu stále opakovala dokola.
Co na to Ježíš? Matouš konstatuje: "Ale on jí neodpověděl ani slovo." (Matouš 15,23)
Lidé, kteří jdou s Ježíšem a poslouchají jeho vyprávění, najednou dobře neslyší jeho slova. Proto ženu napomínají, ať neruší, ale ona se nedá utišit. Už jsou z toho nervózní i samotní učedníci. Snaží se ženu uklidnit, ale bez valného úspěchu.
Matouš vzpomíná: Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" (Matouš 15,23) Nezdá se vám to trochu přehnaně tvrdé? Správně by jejich reakce měla znít: "Mistře, vyhov jí. Uzdrav její dceru. Ulev jejímu mateřskému trápení. Už kvůli nám. Prosím..." Místo toho jen řeknou: "ZBAV SE JÍ!"
Tahle slova učedníků jsem dlouho nechápal. Připadala mi opravdu přehnaně tvrdá. Začal jsem je chápat, až když jsem se po revoluci začal potkávat s některými dealery. Jednou jsem domů pozval paní, která prodávala nějaké "zázračné koření od všeho bolení". Když bych shrnul její několikahodinové povídání a přesvědčování, pak pokud bych začal užívat potravinový doplněk, který doporučovala, mohl bych všechny léky vyhodit a už bych nepotřeboval lékaře.
Jindy mne zase dealerka jiné společnosti přesvědčovala, že když si koupím její zelený zázrak, vyléčím si štítnou žlázu a nebudu potřebovat hormony, které užívám. A táta by si přestal píchat inzulín a ...
Přiznám se, že od té doby, když u nás zvoní nějaké distributor různých zázraků, tak hned v polovině jeho první věty poděkuji s tím, že mám vše, co potřebuji. A už si umím představit, že na místě učedníků bych zřejmě i já prosil Ježíše: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"
Musí křesťan vždy akceptovat jednání druhých? Jsem přesvědčený, že ne. Ale přesto jsou situace, kdy bych měl být ochotný strpět újmu na svých právech. Je to tehdy, když se setkám s člověkem, který se ocitnul v neřešitelné situaci. Podobně jako tato pohanská žena. Její dcera byla posedlá démony a ona jí nedokázala pomoci. Vlastně byla úplně bezmocná.
Při setkání s někým, kdo mi "pije krev", bych měl dříve, než se ho pokusím "odstranit z dohledu a doslechu" přemýšlet, co je příčinou jeho chování. Pokud je příčinou jeho zoufalství a pocit naprosté bezmoci, měl bych se mu pokusit pomoci. Třeba tím, že spolu vše řekneme Bohu a pak ho zase pěkně spolu poprosíme o pomoc, kterou může dát jen on. Možná se nám to zdá málo – modlitba. Přitom je to asi to nejcennější, co máme.
Pane, pomoz mi rozeznat, kdy ten druhý skutečně potřebuje mou pomoc od toho, kdy mne chce jen využívat. A dej mi vždy schopnost správně zareagovat.
