Proč bohatě stačí mírná spokojenost

Cestou městem se stavuji v trafice pro žvýkačky. Přede mnou muž s výrazně potetovanýma rukama podává sázku, platí dvoutisícovkou. Rovnou celý ticket. Asi rychle nabyl, tak může i rychle pozbýt, říkám si v duchu.

Myšlenku taky si vsadit v mikrosekundě zaplaším. Teď potřebuji akorát osvěžit dech, jsem totiž po dobrém obědě, který jsem spláchla vychlazeným pivem, a jdu do cestovky vyřídit náš relaxační víkendový pobyt. Abychom si s mužem trochu odpočinuli od klávesnic, nechali se namasírovat, pobyli spolu v hezkém prostředí. Ten pobyt nám věnovala již dospělá dcera, vlastně se v tomto střídají. Jednou dává takový dárek prvorozená dcera, pak ta mladší. Nejspíš rády vzpomínají, jak jsme s nimi jezdili po výletech, přespávali v pronajatých chalupách, hráli stolní hry jako byly Dostihy a sázky nebo Člověče, nezlob se. Máme fajn děti.

Nejmladší naše dítko - syn před pár dny úspěšně maturoval. Teď si domlouvá prázdninovou brigádu. Technické vzdělání je dnes výhodou. Věříme, že se v životě neztratí. Hodně si toho už naplánoval.

Když někteří mí známí zavádějí řeč na nezbedné děti, tak se nemůžu přidat. Ani žádné nesplněné ambice, které bychom promítaly do dětí, nemáme. Jsme tak trochu mimoni, což nám ale nevadí. Jsme rádi sví. Můj muž například nosí neobvyklou pokrývku hlavy. Něco mezi židovskou jarmulkou a hipís čapkou. Taky mám ráda výrazné barvy, mnohdy se i barevně sladíme, aniž bychom to plánovali.

Dnes je poslední den naší výstavy fotografií, ke které jsem manžela přemluvila. Chtěla jsem si zas jednou udělat radost ze zaplnění velkého prostoru naším viděním světa. A popovídat při tom se známými, kteří s trochou zvědavosti přijdou. Takové u nás bývají vernisáže. Nic snobského, prostě jen příležitost se sejít u skleničky dobrého vína a popovídat. A třeba zas o kousíček povznést svou duši. Umění na mě mocně působí už od dětství, a i když jsem se mu nevěnovala profesně, tak právě to amatérské snažení mi přineslo své chutné plody. I některé profesní příležitosti, kterých jsem se chopila. Bez protekce. Jen díky tomu, co jsem v danou chvíli uměla nabídnout, na co jsem si troufla.

Nestala jsem se učitelkou, jako mnohé mé známé, ale i ve veřejné správě se dá dělat kreativní práce. V místní galerii jsme dnes pro děti připravili malování hrnečků ke Dni otců. Stěhujeme stoly a židle a pak fotím. 

Rukodělné tvoření je skvělá věc, v dětech je třeba takovéto aktivity rozvíjet. Vyrobit nebo aspoň si něco sám vyzdobit je moc fajn. Taková věc má pak i osobní hodnotu.

Poslední dobou mě ale hlavně přitahuje psaní, ono hraní si se slovy a jejich významy, rozvíjení příběhu. Ráno si píšu cestou autobusem do práce, zatímco spolucestující studentky švitoří o školních záležitostech. Cesta příjemně ubíhá. Odpoledne si pak čtu literární práce vítězů soutěže Pisálek, kterou vyhlásila městská knihovna. Povídky se mi líbí svými tématy i provedením. Příjemně strávevný čas. Navíc se mi i povedla pěkná fotka do novin.

Jedna z autorek se věnuje tématu "žijeme vícekrát"? Je možné, že se svým mužem jsme byli manželé už dříve? Co je pravda a co jen naše představa či touha? Dozvíme se někdy odpověď? Přemítám nad tím, proč se třeba jedné mé kamarádce dlouhodobě nedaří ve vztazích.

Už je večer a v televizi běží detektivka s Hercule Poirotem, Agátha Christie měla skvělý talent pro zápletky. Už se mi ale klíží oči. Asi tedy odkliknu publikovat, i když si nejsem příliš jistá, zda má toto psaní hlavu a patu. Dnes je to spíš takový průběžný deníček, trénovací prostor pro větší možnou práci. Budu mít dost odvahy i vůle k něčemu takovému?

Uvidíme, co přinesou další dny.