Povánoční dilema - jak naložit s nechtěným dárkem, výletem do New Yorku

Většinu dárků, které jsme si nepřály, můžeme snadno odložit třeba na dno skříně. A v příhodný čas je nenápadně propašovat do odpadkového koše. Anebo dáme nechtěnou vázičku na kredenc v kuchyni, kde  léta tvoří upomínku na vztah,

který jsme měli s dárcem. Pravidelně čistíme vázičku od hromadícího se prachu, netroufneme se jí zbavit, abychom neurazili. Možná jí pak jednou podědí i naše děti. Dům plný harampádí. Tohle všechno jsme si nadělili z lásky. A lásky si přeci musíme vážit. Lásky není nikdy dost. A navíc jsou mezi námi lidé, kteří ani žádné dárky nedostávají! Tak si toho obdarovaný važ a nepruď tady s řečmi, že zrovna tenhle dárek sis nepřál.

Ale co když se nám zrovna chce prudit? Protože tenhle dárek nemůžeme nepozorovaně šoupnout na dno skříně. Ten dárek v podobě letenek do bájného New Yorku vyžaduje pořídit si cestovní pas, nastudovat všechny ty novinky, které je nutné znát, když někam letíš, pořídit mapy, naplánovat cestu. A pak ještě celý týden být hodná holka, protože si přeci užíváme ten nádherný dárek k vánocům, který mi můj muž nadělil. Po 34 letech soužití, představte si to. Mohl si najít milenku, to je obvyklejší, že si muž po padesátce prostě najde mladší a své už více či méně opotřebované ženě dá vale.

Nová mladá žena pak zatáhne našeho padesátníka třeba do New Yorku na líbánky. Ale to není náš případ. Můj muž si nenašel milenku (můžu se tedy domnívat), můj muž se rozhodl, že strávíme úžasný týden my sami dva v New Yorku. Žádná cestovka, která ho prudí, ale mě by přidala na jistotě, že se tam o nás někdo v nouzi postará. Ani jeden totiž neumíme pořádně anglicky. Ale to mému muži nevadí, chce prostě svobodně – a zároveň se mnou ruku v ruce -  chodit ulicemi New Yorku.

Jsem z toho paf. Při rozbalení dárku mlčím, dělám, že neumím číst. Samozřejmě číst umím a vidím, že nejdřív poletíme do Vídně a tam budeme přestupovat na desetihodinový let. Mlčím dál, nechci nic pokazit. Můj muž mě vybízí k radosti. Jsou u toho i naše dospělé děti, kterým to připadá zábavné, i jeho bratr, který by taky letěl do New Yorku, kdyby mohl. Zjevně jsem tu jediná, kdo netouží letět do New Yorku. Kdo z toho má dokonce hrůzu. Naštěstí se má let odehrát až za dva měsíce, mám čas na rozmyšlenou.  Nechám to chvíli uzrát, nemusím podléhat panice. Třeba ještě něco vymyslím? Nesnažím se ani povinně radovat, jen mlčím a snažím se s tou situací nějak vyrovnat.

Pro někoho radost, pro jiného stres. Taková je cesta přes oceán. Do země plné možností. Míří sem ve velkém třeba hispánci ze států střední Ameriky, a mnozí další snad z celého světa. Ale zrovna nějaká vcelku bezvýznamná žena z malého města a malé země ve středu kontinentu zvaného Evropa, se sem nehrne. Tahle žena je totiž spokojená tam, kde je.

Mnohá jiná žena namítne: „Co blbneš?“ Naše maminky či babičky by říkaly: „Co by za to jiná dala?“ Hm. Ale já nejsem ta jiná. Já jsem taková a maková. Panenka z Čech. Mám to ráda tady. Bohatě mi to tu stačí.

Co je pro mě teď ale cennější? Chtít udělat mému muži radost, když se najednou tak „plácl přes kapsu“? Tohle má být ono sdílení dobrého a zlého? Donedávna jsme se většinou respektovali a dělali si kolikrát to své. On chodí na hokej s kamarády, já do přírody klidně sama. Dřívější společné dovolené jsem zařizovala já. Vždy jsem se pokoušela o dohodu, předem o souhlas. Nejsme přeci Homolkovi, abychom nutně někam jeli všichni spolu, protože jsme „přeci rodina“. A hádali se tam do krve. 

Život je přináší nejrůznější  výzvy, jak se říká. Bůh se nám občas pěkně zasměje do tváře. A teď si to, děvče, rozmysli, co je správné. Překonat svoje strachy z cestování do daleké země a všech těch nástrah, které tam můžou číhat, nebo si trvat na svém, že tento dárek jsem si nepřála. A třeba jej i vrátit?

Kdo z nás dvou má ustoupit?

Letenky je přeci možné vrátit, zaplatit storno poplatek není až taková hrůza.

Můj muž si ale na svou posilu povolal naší dceru, která do USA letěla už potřetí. Dcera mi píše nadšené zprávy, jak je to tam úžasný a jak se mi to bude líbit! Mě je ale spíš smutno z toho, že mí blízcí nevědí, že mé přání to není. Že si hlavně můj muž chce splnit své přání. A mě přibalil už teď do kufru.

New York je jistě město v mnohém i obdivuhodné, asi bych to tam ve zdraví i přežila, ale já mám radši klid u vody a šelestění  větru mezi listy stromů. Ne hluk velkoměsta. Zářící mi bohatě stačí hvězdná obloha, nemám ráda umělé neóny, všechno to pozlátko, kterých je velkoměsto plné.

Mám ale ráda svého muže. Chápu, že to přeci myslel dobře. Jsem příliš umanutá ve svém odporu k New Yorku? Příliš to hrotím? Nebo jsem v právu?

A teď, babo, raď.

PS: Včera jsme se nádherně s mým mužem nasmáli u filmu Apartmá v hotelu Plaza. Nejsme přeci takoví šašci. Ale asi spolu málo mluvíme. Ťuky ťuk do klávesnice mým přátelům…

PS2: Nedávno jsem si zahrála v nádherném filmu. Hlavní roli v něm hraje poetická krajina zdejších kopců. Zpívá tu dávná keltská princezna, kterou zavlekli do ciziny. Už se nevrátila. Stýská se jí dodnes. Ale to jsou jen takové náhody, které se občas dějí. To se mi tak sešlo, jak už to v životě bývá.