Potkat Štěpánku Bergerovou a spol. je fakt zážitek

Plenér Loket se vydařil ještě víc, než jsem doufala. Parta správně švihlých lidí, kteří se klidně položí i na dlažbu nebo beton, aby možná udělali skvělou fotku. A možná taky ne, ale baví nás to neskutečně. Pár momentek z akce.

Té pozvánky jsem si tu všimla už vloni, a letos mi to i vyšlo. Jet na sraz foto bláznů, kteří si vždycky mají co vyprávět a rádi si zablbnou s foťákem. A když k tomu mají ještě extra kapa desku se zrcadlovou fólií, tak to se blbně nakvadrát. I když už nám dávno není dvacet, ale tím spíš. Jsem moc ráda, že jsem tuhle bandu poznala a až uvidíte výsledky, to budete koukat. Dnes jen pár momentek a poděkování Štěpánce Bergerové, že tyhle akce pořádá. Už si nepřipadám být tak ojedinělým exotem. Surrealismus žije! Surrealismu bude žít!

A kdo mě v životě nejvíc dotvářel? Je to moje máma, tu jsem potkala cestou ve vlaku, jela zrovna z Ostrova. Tak jsem jí aspoň mohla vzít tašku, a když jsme šli cestou k ní domů, tak jsme potkali akad. mal. Kamila Sopka. Šel na procházku, je krátce po operaci, opíral se o hůl. Ale stále netuctový, originál, vyjímečný člověk. K němu do učení mě máma kdysi dala, do ZUŠ. A on mě poslal do knihovny, abych udělala referát na téma surrealismus. Objevila jsem tak úžasný barevný svět plný všemožných významů. Nadchlo mě to a už nepustilo. Navíc ten jeho obdiv ke kráse. To mi taky předal.

Moje máma začala vypočítávat, co vše v Chomutově i jinde pan Sopko zanechal, vzpomněla i intarzii Krista v kostele Nanebevzetí Panny Marie. A pak Sopko sáhl do záňadří a vyndal odtud knížku, jak Ježíše ztvárňoval. A tu knížku mi daroval. Máma si ale chtěla knížku ještě chvíli nechat, tak jsem jí jen vyfotila u ní v kuchyni, s rozpůleným chlebem. To moje máma vždycky dělá, že se dělí o dary z cest. Tentokrát nákup jídla, které si vezla z návštěvy mé sestry Hanky. Taky hezký šátek mi dala a pak mě zaúkolovala, jak má ve zvyku. Moc hezký to den.