Jaké to je vyhrát cenu za radniční zpravodaj

Tady můžu být dost osobní, my blogeři takoví jsme. Tříbíme si tu svoje osobní postoje, píšeme o životě. A že ten život ale přináší příběhy. Není to žádná červená knihovna, je to mnohem zajímavější a pestřejší. Baví mě to náramně.

Zpívám si teď v duchu Zalúbení od Elánu, a ne že bych byla zrovna zalúbená do nějakého chlapa, láska našepkává básnikom, jsem teď zalúbená do života jako takového. Života, který mi toho přinesl už tolik. I situací nelehkých, kdy jsem brečela nebo se cítila nepochopená. Ale mnohem víc je toho dobrýho, kdy se cítím být obdarovaná.

Třeba právě teď, kdy jsem se uvelebila v pohodlném křesle, pomilovala se se svým mužem, a pochlubila se na fejsbúku tím, že jsme byli oceněni za radniční zpravodaj, který děláme teprve krátce. Náš pracovní tým v Klášterci nad Ohří, který pro mě hodně znamená. Vždycky totiž byla pro mě moje práce důležitá, nedovedla bych pracovat jen pro prachy, vždycky si musím v práci, kterou dělám, najít nějakou zálibu. A smysl. To je pro mě hodně důležitý, cítit smysl konání. Pak už překonám i obtížnější situace, které k životu patří.

Prečo se chápeme, prečo nechápeme, zpívají mi tu Eláni, kapela, kterou jsme poslouchali v mládí a dá se i dneska. Některé texty hudebních kapel jsou nadčasové. Vždycky jsem třeba měla ráda Marii Rottrovou a Hanku Zagorovou, když jsem zrovna u toho popíku. A některé rockery. Romana Dragouna, v mých 17ti jsem v něm viděla Ježíše. Jak s těmi dlouhými vlasy stál u kláves a procítěně zpíval. Platonická láska. I po letech má krásné písničky, nedávno jsme byli na jeho koncertě, znáte Zdroj? V téhle písni promlouvá o Zdroji - Bohu. A i když se kolikrát považuju za ateistu, tak mě to znovu a znovu dostává. V určitých životních situacích, tyhle přesahy k něčemu mnohem většímu než je naše "já". Mocně to cítím v přírodě, která působí na všechny smysly. Taková dokonalost! Jak vše souvisí se vším, jak rostliny spolupracují s živočichy. Jak se vše vzájemně vyživuje a spolupracuje. Vše tu má své místo.

A my jsme součástí přírody, netřeba se až tak "bičovat" za naše hříchy, vždyť i ty k nám patří. Občas smilníme, pomlouváme se a dovedeme i zabít. Když se snažím chápat souvislosti a smysl života, tak se dostávám k mnohému. Teď to jen zkouším trochu popsat, když už jsem ten pisálek zálibou i profesí. Mnohem lépe to tedy umí spisovatelé a hudební skladatelé, k jejichž umu vzhlížím.

A když sedím na útesu u moře, sotva dohlédnu vzdálený obzor, moře se pohybuje v pravidelné rytmu odlivu a přílivu, tak se cítím tak úžasně nicotná v tom obrovském světě. A zároveň i svým způsobem užitečná v tomhle soukolí. Třeba sdílením příběhů, jejichž šířku a hloubku nedohlédneme. Ale můžeme naznačovat. A doplňovat se.

Je to fasinující, s kolika příběhy jsme nebo prostě můžeme být - když projevíme svou svobodnou vůli - spojeni. Třeba proto mě před lety oslovil český film Knoflíkáři. Jak jeden "blb" ovlivní životy druhých. A přitom i on je součástí Stvoření. Nesmějme se blbům, nikdy nevíš... Jaké je to dobrodružství! Nevíš, co číhá za rohem. Ale můžeš to trochu ovlivnit. Anebo i provokovat.

Třeba když skočíš v tandemu. Protože chceš zažít ten let prostorem, i když nemáme reálná křídla, tak se prolítnout povětřím aspoň díky padáku. A všem těm technickým vynálezům, které někteří z nás - v tomto šikovnější - uvedli v život. Jak jsme jako lidstvo vynalézaví, že dovedeme i létat. A pak pěkně dopad na tvrdou zem. V tandemu, kdy jsem se s důvěrou v život a můj osud, který tu má ještě pár kapitol, připoutala k chlápkovi, který je profesionálním parašutistou. Skulila jsem se z otvoru v letadle, fakt jsem se nebála, i když nejsem žádný sportsmen, ani třeba neumím jezdit na kole a nemám řidičák, ale vlezu s důvěrou do letadla a překulím se do prostoru, a ten volný pád, který nastal, to už jsem se mluvila s Bohem, chechtal se na mě v podobě zkušenějšího parašutisty, který padal s námi, a ještě mě u toho natáčel, jak mám dost. Zemská přitažlivost je mocná, tenhle volný pád už opakovat radši nebudu, ale jak se znám, do nějakého toho dobrodružství se zas někdy pustím. Třeba půjdu do tmavého lesa nebo tak něco.

A už vysvitlo sluníčko, to se zas budu kochat. A taky zahradu bych mohla aspoň trošku zkulturnit. I když mám ráda džungli. V tom jinak dost betonovým (i když docela pohodlným) městě. Tak ahoj vespolek a tady je ten Zdroj.