Jak tančím s politiky. S některými, samozřejmě.

Onehdy jsem jela pražským metrem po schodech nahoru a na sousedním eskalátoru jela dolů Zuzana Bubílková. Ještě docela šmrncovní ženská. A chytrá, občas jí zaslechnu v jednom rádiu, jak komentuje současné dění.

Paní Bubílková se proslavila pořadem S politiky netančím, bylo to hodně populární, a stále je, v různých variacích. Strefovat se do politiků jak do terčů, oni za to můžou, jsou zkorumpovaní a tak podobně. Jistě to znáte - ono neustálé poukazování na to, že ten je zloděj a tamten zas populista nebo demagog.

Neříkám, že to jsou nějací svatoušci, ale až tolik pohrdání si nezaslouží. Vím, o čem mluvím ze své bohaté životní zkušenosti. Začalo to už před pětatřiceti lety, kdy jsem jako čerstvá maturantka šla pracovat do veřejné správy. To zní docela nudně, taky to nuda bývala. Netušila jsem ale, že třeba tehdejšího "papaláše" po letech potkám a ejhle, on je to normální fajn člověk, i jsme si hezky popovídali. O životě. Jak mu v období jeho funkce lidi lezli kamsi a jak po "sametové revoluci" přecházeli na druhý chodník.

Já se tehdejších papalášů spíš bála, ale měla jsem i svou hrdost a tu mám dodnes. Zároveň mám radost, když se s politikem - šéfem, lidsky potkám. Když si porozumíme. Pak pro ně můžu i pracovat, aniž bych kdykoliv v budoucnu dělala, že je neznám. Že teď už nejsme kámoši.  

S naším současným starostou třeba jedeme autem na pracovní akci a povídáme si o našich skoro už dospělých dětech. A o dalších hodnotách, které máme společné. Mám v oblibě i jeho způsob humoru. S místostarostou zas chodím do lesa, připravujeme totiž naučnou stezku, a k tomu patří i ten terén. S  radním Yettim pak jedu na sjezdovku, o kterou se léta stará, a že je s tím práce. Prohlížím si kroniku, kterou psali místní nadšenci lyžování, a skoro je mi až líto, že jsem takovou partu lidí nezažila. Naštěstí díky tomu, že měli mezi sebou písmáka i fotografa, zůstane něco důležitého zaznamenáno, a předáme do dál.

Samozřejmě, že politici mezi sebou vedou i různé boje. U toho naštěstí nejsem, nebo jen trochu, když je to veřejné zasedání. Pořád ale lepší, když se jedná o souboje argumentů a polemik, než kdyby proti sobě šli ostrými zbraněmi. Středověk byl takových bitev plný, alespoň kronikáři, kteří stáli opodál, a které právě vítěz té které bitvy zaplatil, nám o tom podávají zprávy.

Čas od času se vynořují zvěsti, že to nakonec třeba bylo jinak, než píše ten který pisálek, neb buď pravdu neznal anebo jí psát ani nemohl. Usekli by mu hlavu. Nás úředníky můžou vyrazit z práce, už jsme humánnější společnost. Ale nestěžuji si. I jsem šla sama, když mi někteří nevoněli. A pak jsem zjistila, že i jinde jsou lidi občas hnusní. Že politik je úplně normální člověk, se svými klady i zápory. Navíc má docela velkou zodpovědnost, nechtěla bych rozhodovat o tolika věcech, kdy je obtížné znát všechna pro a proti a odhadnout budoucí vývoj.

Zažila jsem některé idealisty, kteří v politickém prostředí vydrželi jen chvíli. I tak do toho něco vložili. Lépe to zatím neumíme, než v parlamentní demokracii. A buďme za ní rádi, kultivujme ji.

Dnes je Svátek práce, den, kdy ti levicoví budou tančit v parcích a na náměstích. Můj muž se na ně vždycky chodí dívat a udělá i nějakou tu street fotku. Vlastně je taky takový kronikář. A pak mě políbí pod rozkvetlou třešní.

Uvařím oběd a užijeme si volného dne dle svého.